Dálková severojižní stezka pokračovala až na Dolany (Dolní lány), kde se stáčela směrem na sever, aby zde stoupala k lokalitě Brtnice a Český Šternberk. Výškové rozdíly a nevhodný terén, kolem soutoku Blanice se Sázavou, tu bránily vzniku vhodného brodu a přívozu. Na spodním Brtnickém rybníku byla vybudována dvě stavidla a tak tento rybník je odpouštěn dvěma směry. Jižní odtok byl vybudován jako náhradní stavidlo k vypouštění rybniční kaskády do řeky Blanice, aby vypouštění neohrožovalo šternberské podhradí. Patrně až v baroku zde byl postaven Filipův mlýn na svrchní pohon, který byl v roce 1909 přestavěn na kovárnu a pilu. Mlýn je zobrazen na Josefském vojenském mapování. Do roku 1949 se zde vyráběla smrková šindel na krytí zámecké střechy. Nadzemní část byla asanována a přízemí s prvním patrem ve svahu zasypáno sutí. Řeka Sázava kolem soutoku s Blanicí vytváří táhlý dvojitý meandr a tak dálkové stezky a kupecké cesty volily přímou linii na Radonice. V místě, kde se Brtnický potok vlévá do Blanice, byly nalezeny a popsány mohylové hroby Václavem Barchánkem (1925/30). Lokalita Brtnice - Dolany byla přirozenou křižovatkou dálkových pravěkých stezek, obchodní a „košářské cesty“, císařské silnice a nyní zde prochází dálnice na Brno -D1. Ves Dolany je známa již ve 14. století a po roce 1520 byl zdejší statek renesančně přestavěn a upraven. V roce 1542 byl zapsán do nových Zemských desek. Nejstarší známé vyobrazení dvora pochází z roku 1753, kde je dvůr zachycen jako čtyřhranný se zástavbou tvořenou obdélnými objekty na východní a západní straně (Kovář - Úlovec 2000). Na mapě stabilního katastru z roku 1841 již chybí zástavba na jižní straně. U Dolan stával malý dřevěný most přes řeku Blanici, již ve středověku. Málo poznatků máme o lokalitě mezi Dolany, Pelíškovým Mostem a Kácovem v pravěkém období a v době kontaktů prvých slovanských kmenů. Ve středověku máme doložen brod a přívoz i v nedalekém Kácově. Od Dolan cesta mířila na Radonice, které se tu připomínají roku 1404, kdy díl vsi držel Jan Buvol z Radonic, v roce 1457 byl tento díl připojen k Souticům. Jiná část vsi Radonic patřila roku 1471 k panství česko-šternberskému, když předtím roku 1451 Oldřich z Říčan prodal samotnou tvrz Sternbergům. Tvrz následně brzy zanikla, neboť ztratila svůj význam. Jižní lokalitě vévodí ves Zdebuzeves (Zdebudova ves), písemně uváděná v roce 1352. Panoš Mikuláš ze Zdebuzevsi se zde připomíná k roku 1375, roku 1404 rytíř Jan Benátský z Vrbky, řečený Olešák z Nesper a na Zdebuzevsi. Zemřel bez dědiců a statek propadl králi, který jej roku 1463 právem manským odevzdal v držení Janu Zajímačovi z Kunštátu. Na začátku 16. století prodává Anna, dcera Petra Opita z Maličína pustou tvrz a ves s podacím kostelním Janu Opitovi z Maličína, který toto dědictví roku 1549 prodává královskému úředníku z Kutné Hory, Pavlovi z Podvek. Poslední majitel samostatného statku je roku 1571 Jan Myška ze Žlutic. Ves s tvrzí byla přikoupena k šternberskému panství na konci 16. století. Samotná tvrz stávala na místě dnešní fary a brzy zanikla. Kromě kostela se ve vsi nachází čtyři litinové kříže a kaplička ve zdi farské zahrady, které byly nedávno restaurovány z fondů Evropské unie. Zdebuzevský kostel je původně románská stavba, zasvěcená sv. apoštolům Šimonu a Judovi. Kostel se skládal z jednoduché lodi čtyřhranného chóru, který byl oddělen vítězným obloukem půlkruhově sklenutým. Na západní straně přiléhá k lodi masivní zděná věž (zdivo 1,2 m), jejíž dolní část tvoří předsíň chrámové lodi. Vlastní loď měla rozměry 8,20 m délky a 7,16 m šířky, při výšce 6 metrů. Chrám je osvětlen mohutným jižním a severním půlkruhovým oknem. Kamenná klenba choru je původní, na rozdíl od štítu nad vítězným obloukem. Střecha zde byla zvýšena a spojena s ostatním chrámovým krytem v jediný celek. Západní věž si uchovala svůj původní tvar včetně střechy a podlouhlých půlkruhových oken. Ve zprávě z roku 1759 se v pamětní knize děkanství uvádí jako patronka kostela sv. Anna, na jejíž výročí se zde konaly slavné bohoslužby. Roku 1787 byla obnovena samostatná duchovní správa (lokálie), která byla roku 1853 povýšena na faru. Farní kostel sv. Anny pochází z první poloviny 14. století. Vlastní románskou stavbu plně respektoval, neboť se skládá z pravoúhlého presbytáře, obdélné lodě a věže v průčelí. Kostel byl v roce 1836 opraven a přestavěn v novorenesančním stylu. V tomto duchu byl upraven i vnitřek kostela. Renesanční zvon „Václav“ z roku 1599, byl roku 1847 přelit pražským zvonařem Karlem Bellmanem. Druhý zvon „Ježíš Nazaretský“ pocházel z roku 1708 a byl přelit v roce 1864 stejně jako třetí zvon „Marie“. Kostel v roce 1836 dostal novou střechu z pálených tašek a úpravou prošel i krov střechy. Oltářní obraz je z roku 1880 od Jana Zapletala a znázorňuje „Sv. Annu, sv. Joachyma s dívenkou Marií“. Kostel byl popsán a zdokumentován Páterem Václavem Krchem (1891), který zde působil jako farář a publikoval na pokračování v časopise Method své „Románské exkurse“. Od Václava J. Krcha máme řadu kresebných rekonstrukcí místních románských kostelů, včetně kostela ve Psářích. Nejstarší zmínka o Psářích je z roku 1350 a připomíná nám zdejší kostel a faru. Románský kostel, zasvěcený Nejsvětější Trojici, byl pod patronací vladyků ze Psář a pochází ze začátku 13. století. Skládal se z jednoduché lodi a choru zakončeného pěti stranami pravidelného desetiúhelníku. Obdélníková loď byla oddělena kruhovým obloukem od nižšího choru, na západní straně se nacházel hlavní vchod, jižní a severní strana byla prolomena vždy dvojicí půlkruhových oken. Východní strana byla osvětlena pouze jediným čelním oknem, o jeden stupeň výše lodi stojí chór chrámu, překlenutý křížovou klenbou a opatřený světlem pouze z jižní strany. Chrám měl rozměry 8,80 m délky 7,59 m šířky. Okna lodi ve výšce 2,25 m, v choru pouze 2 m. Kostel byl vystavěn z ruly a svoru a síla zdiva je kolem 1,5 m v lodi a 1,15 m v choru, strop byl rovný. Délka strany pětiúhelníku je 2,50 m (Krch 1891). Původně vedle kostela stávala stará dřevěná zvonice, která byla nahrazena zděnou. Kostel byl ohrazen zídkou a malou brankou se vstupovalo na hřbitovní svaté pole. Jednoduchý vchod je bez jakékoliv výzdoby. Vnitřek chrámu se skládal z hlavního oltáře (obětní stůl), kazatelny a dvou postranních oltáříků. V roce 1863 byl oltář ozdoben obrazem Nejsvětější Trojice od mistra Hellicha. Obrazy menších oltářů jsou od téhož autora. Dřevěná kazatelna má na dřevě malované symboly čtyř sv. evangelistů. Pozornost poutá sedící postava sv. Jana, vedle níž stojí orel, držící v zobáku šňůru s kalamářem a inkoustem. Ve staré zvonici visely zvony z let 1502, 1505 a 1599. Psářský kostel se připomíná ve 14. století mezi plebániemi děkanátu Štěpánovského a měl vlastního faráře. Roku 1391 je patronem chrámu Zdislav ze Šternberka, který sídlil na Psářské tvrzi. Rod Sternbergů se zde připomíná již roku 1350. Koncem 15. století a začátkem 16. století byl patronem kostela Mikuláš Škopek z Bílých Otradovic, seděním na Psářích. Roku 1534 se zde připomíná jeho syn Jindřich. V letech 1534 -1600 se vystřídala řada majitelů a Psáře byly připojeny ke Kácovskému panství. Roku 1629 prodává Jan Oktavián Kinský celý Kácov, včetně statku Psáře s filiálním chrámem. Kostel prodělal v roce 1864 rozsáhlou opravu nákladem císaře Ferdinanda Dobrotivého, který dal zbourat starou dřevěnou zvonici a vystavěl novou zděnou.
Zdebuzevsí procházela odbočka ze severojižní dálkové trasy, vedoucí kolem vsí Chochol a Kácovec, směřující na brod u Pelíškova Mostu. V pravěku a raném středověku zde byl brod přes řeku Sázavu, vedoucí k pravobřežní vsi Vranice. Pelíškův Most (středověká vesnice a mlýn) sehrál v historii poměrně důležitou roli. V 16. století zde Sternbergové vybudovali, na hranici svého panství, krytý dřevěný most, který stál na pěti pilířích, z nichž krajní nosníky byly kamenné. Krytý přechod konkuroval kácovskému přívozu a majitelé Kácovského panství se s Sternbergy po staletí soudili o právo vybírat mýtné přes řeku Sázavu. Pochodovala tudy nejedna armáda, jezdil tudy kat se svými pacholky na Divišov, procházeli četní kupci a poštovní kurýři si tudy zkracovali cestu na Janovicko, Kutnohorsko a Kolínsko. Slávu vsí Vranic a Pelíškova Mostu ukončila až velká voda v roce 1845, která most totálně zničila. Most nebyl již obnoven a následně zanikla vesnice i s mlýnem. Později byl podobný krytý most vybudován v nedalekém Kácově a tak se Kácovští dočkali „svého práva“. Nejstarší vyobrazení Pelíškova Mostu a okolí se nachází na indikační skice od Felixe Zástěry z roku 1753.
Mgr. Jan Heřman
e-mail: janherman24@sezunam.cz
Výběr z literatury:
Heřman, Jan 2009: Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim.
Krch, V. J. 1891: Románské exkurse 111, Filiální kostel ve Psářích. Method. Praha.
Kuča, K. 2001: České, moravské a slezské zvonice. Praha Libri
<a href=http://cialiswwshop.com/>cheapest cialis online</a>