Pojďme se podívat trochu do historie posázavských skláren a skelných hutí. Již v roce 1713 je doložen skelmistr z Nové huti na panství Léštno, kde pokračuje rozvětvený sklářský rod Adlerů. Jiná skelná huť stávala v roce 1715 na dominiu Ostředek, u mlýna Líšnice. Zdejší skláři se zde vyskytují naposledy v roce 1719. Na tuto huť navázala huť Choratická, která je připomínána kolem roku 1742 (Tywoniak). Další skelná huť stávala na pozemcích dvora Vrbětín, nedaleko obce Jinošic (1760). Na jihovýchodní hranici dnešního okresu pracovala v polovině 18. století i huť Pálčice, na panství Křivsoudov. V letech 1740 – 1758 se připomíná huť v Poříčku, nedaleko Českého Šternberka, kde pracuje skelmistr Adolbert Gerhard. Přímo v sousedství šternberského zámku byla skelná huť na Brtnici, která je uvedena v soupisu majetku v roce 1839. V nájmu ji měl skelmistr Anton Noimayer. Podle majitelky panství Somschitzové de Saard byla sklárna též zvaná „ hutí Luisinou“. Od roku 1828 začíná pracovat druhá Ostředecká sklárna v Mariánském údolí. Prvním nájemníkem byl skelmistr Franz Adler. Nejvýznamnější sklárnou v regionu je bezesporu sklárna v Sázavě. Skelmistr František Kavalír si zde postavil vlastní huť u mlýna Kácku na řece Sázavě, již v roce 1837. Z ní vyrostla dnešní sklárna Kavaliér.
Od roku 1855 začíná pracovat další skelná huť Ráztoky (Růženín). Tato huť je spojena se sklářským rodem Jejkalových. Vlastní provoz začal až roku 1857, kdy máme matriční záznamy o zdejších sklářích a křtech jejich dětí. Původně se zde mělo vyrábět pouze surové duté sklo, které se zamýšlelo prodávat k dalšímu zušlechtění jinam. Archivář Dr. Jiří Tywoniak ale tuto teorii vyvrací, neboť jsou zde doloženi rytci J. Dubovský, Adolf Adler, Josef Prycl a Václav Šťastný. Ráztocká huť měla podle tehdejších záznamů šest pánví a zaměstnávala řadu sklářů. V roce 1876 se mění majitelé, rod Jejkalů střídají skláři Michael Vlkovec, Franz Ernest a Victor Kasowitz. Huť vlastnili, podle záznamů, každý jednou třetinou. Sklárna se potýkala s provozními potížemi, až se nakonec dostala do exekuční dražby. Ve třetí dražbě se podařilo sklárnu Ráztoky v roce 1882 prodat benešovskému krejčímu Františku Váňovi. Dva roky na to je prodána Janu Pohůnkovi, který ji předal jako svatební dar novomanželům Ferdinandu a Marii Pohůnkové. Na začátku 20. století byla huť v hrozném stavu, proto jí rodina Pohůnkova vydražila (1902). Huť získal Arnošt Pryl, který zde vybudoval novou huť. Ta byla pojmenována Rosahütte (česky Růženín) po manželce Růženě Prylové. Dříve se huť nazývala prostě „Samechovská sklárna“. Prylům se dařilo a tak vznikla kolem sklárny osada, kde měli domky zaměstnanci sklárny. Nejstarší vyobrazení skelné hutě v Růženíně máme z roku 1872. Je to perokresba Edvarda Herolda, kterou pro tisk upravil rytec Patočka. Heroldovi vycházelo na pokračování v časopise Světozor: „Putování po řece Sázavě“ (1871 / 72), které doprovázel vlastními autentickými kresbami.
Arnošt Pryl získal důležité zkušenosti ve své rafinérii skla ve Skalici u České Lípy (Pleva). Pryl vyráběl sklo nejlepší kvality. Svědčí o tom i fakt, že vystavoval své výrobky i na Světové výstavě v Chicagu a firma měla své vzorkovny v Atlantic City a v New Yorku. Ráztockou sklárnu opravil, zmodernizoval a brzy začal s výrobou. V roce 1903 vznikl v huti požár a sklárna lehla popelem. Pryl byl pojištěn a na stejném místě nechal vybudovat novou huť s moderní pecí. Provoz rozšířil z šesti pánví na deset a později přibyly ještě další dvě pánve. Od tohoto roku (1903) používá i novou obchodní značku a továrna nese jméno „Růženín“. Zdejší skláři, zvyklí na nižší úroveň a kvalitu skla, si jen těžko zvykali na vysokou úroveň výrobků. V roce 1905- 1907 se zdejší sklo vyváželo na náročné trhy do Ameriky, Anglie, Francie a Španělska. Za provozu se rozšiřovala vlastní rafinace, včetně kuličů, hladinářů, rytců a leptařů. Začalo se pokusně i s malováním skla. Malované sklo dodával na trh především sklář Antonín Seidl z Kamenného Šenova (Pleva). Pryl sklárnu opět zmodernizoval a zavedl Siemensův regenerativní systém, který spočíval v otopu pecí generátorovým plynem. V této době na tento systém pracovaly pouze čtyři sklárny v Čechách.
Před první světovou válkou zde pracovalo 276 zaměstnanců, ale jejich stav se musel snížit skoro o sto sklářů, kteří narukovali na frontu (1914). Sklárna se po první světové válce jen těžko rozjížděla a zahájení výroby začalo až roku 1920. Pryl musel zaměstnat nové pracovníky ze sklárny v Herálci od firmy Grossmann a Palme - König, kde nebyl po válce obnoven provoz. Zaškolení nových pracovníků z regionu by si vyžádalo značný čas. Do sklárny se vrátilo i bývalé české osazenstvo, které načas našlo azyl v polské sklárně S. Reicha v Zawierci (Závěrčí). Stav pracovníků ve sklárně se zvýšil na 292 a provoz se rozjel na plné obrátky. V té době dochází v Čechách k velkému hospodářskému rozmachu a dělnictvo se začíná i organizovat. (Podrobněji J. Tywoniak 1994). V roce 1929 se začíná projevovat světová hospodářská krize, což se odrazilo i ve výrobě. V roce 1933 se krize projevila i ve sklárně v Růženíně. Stav dělníků musel být snížen na 246 a postupně se vysazovaly směny. Nebylo to ekonomické, ale situace to vyžadovala. V letech 1933- 1935 se pracovalo v huti na pět směn v týdnu, ale rafinérie jela prozatím bez přerušení a na plný provoz. Obrat ve výrobě kupodivu nastal až se „záborem Sudetských území“, to byl stav zaměstnanců zvýšen na 283 osob. Řada sklářů přišla ze zabraného sudeto-německého pohraničí. Za druhé světové války nebyl provoz přerušen. Teprve události z 19. listopadu 1943 se přímo dotkly Růženínské sklárny, protože byl sklárně odřeknut příděl uhlí.
Po druhé světové válce byla sklárna Růženín znárodněna a její výrobní program doznal značné změny. Sklárna přešla na výrobu skleněných průmyslových aparatur ze speciálního borosilikátového skla SIMAX. Doba si žádala své a vyrábělo se především pro chemický, farmaceutický a potravinářský průmysl. Luxusní výrobky pro osobní potřebu musely ustoupit stranou. Růženínská sklárna byla připojena ke sklárnám Kavalier v Sázavě. V letech 1967 – 73 byl modernizován hlavní závod Skláren Kavalier v sousední Sázavě. Do nových technologicky progresivnějších a ekonomicky výhodnějších provozů v Sázavě byla postupně přenesena veškerá výroba z Růženína. Provoz zde byl definitivně zastaven v polovině roku 1993. Z Růženínské sklárny se vybudoval skladový prostor pro hlavní závod Kavalier- Sázava. Sázavské sklárně Kavaliér budeme věnovat samostatnou kapitolu v našich Toulkách.
Bohatý ikonografický doprovod čtenář nalezne například v knize Františka Plevy: Sázava milovaná (2005). Dějiny Sázavské sklárny jsou podrobně zpracovány v zasvěcených studiích Otakara Wlasáka, ve sbornících Sázavsko nebo v knize Jana Heřmana: Z Ikonografie středního Posázaví (2009). Zájemce můžeme pozvat i k návštěvě expozice: Z dějin sklářství na Sázavě, umístěné dočasně v závodě skláren Kavalier - Sázava.
Mgr. Jan Heřman
janherman24@seznam.cz
Výběr z literatury:
J. Košťák 1932/33 : Křišťálové sklo z Růženína. Pod BlaníkemXII./1932. Benešov.
F. Pleva 2005: Sázava milovaná. NT Pelhřimov.
J. Tywoniak 1994: Z historie sklárny Růženín. Sborník Sázavsko II. Sázava.
O. Wlasák 2000: Historie skláren Kavalier a rodiny jejich zakladatele. Sborník Sázavsko VII. Sázava
https://vsdoxycyclinev.com/ - doxycycline malaria buy online
<a href=http://vslevitrav.com/>cost of levitra at savon pharmacy