V roce 1887 se u Sládka prohlubují deprese a stavy úzkosti. Ani pečlivá a obětavá žena Marie s dcerou Helenkou mu nedokážou pozvednout náladu. Cítí se značně osamělý a zbytečný. Chodí na dlouhé procházky a většinu času se snaží trávit v přírodě. Juliu Zeyerovi píše ze Šternberka: „U mě je to duševně vše příliš potrhané, než abych se do něčeho vážného pustit mohl, snad to dělá také ta srdeční nemoc. Člověk je od svého těla odvislý, jako mlýn od svého vodního kola. Vůbec pak na venkově jsem nic nenapsal. Až se vrátím do Prahy, pocítím to krutě. Budu tam velmi osamělým, přestože mám ženu a dítě a Ty nikoho“. (Sládek 1887) Dne 22. srpna 1887 píše poslední letní dopis ze Šternberka Zeyerovi: „Myšlenky mé zaletují často k tobě. Vlastně bloudím jen stále mezi Počátky, Zbirohem a Vodňany. V Praze nemám teď, na koho bych myslel,- vlastně nikoho, komu by na tom záleželo, abych si naň vzpomenul“ (Sládek 1887).
V tomto období mu vychází sbírka: „Sluncem a stínem“(1887), která je obohacena o intimní lyriku. Vedle lyriky milostné, spojené nezřídka s obrazy přírodními, a vedle vyzrálých veršů, vracejících se k první tragické lásce =ženě Emilii, objevuje se poezie rodinného štěstí (M. Jankovič). S rodinným přítelem Juliem Zeyerem pravidelně korespondovala i Sládkova žena Marie s Helenkou, jak nás o tom informuje Sládkova poznámka: „Vše, co jsem nenapsal, bude psát žena s Helenkou“. Sládkova bezprostřednost nás někdy až fascinuje, patrně nepočítal s tím, že by jeho dopisy někdo po letech četl? Na podzim roku 1887 Zeyerovi píše: „A jedno věz, jsem tam u tebe v myšlenkách tolikrát za den a večer i v noci, když nemohu spát a trápí mě úzkosti, a promiň mi moji dětinskost a věř, že Tě mám, v hloubi toho svého někdy churavého srdce, rád“.
Pokusíme se poodhalit skutečnost, proč rodina Sládkova v letních měsících roku 1887 byla na Šternberku naposledy. Vysvětlení je prozaické a najdeme ho v korespondenci Sládka a J. Zeyera.
Sládkovi je teprve 42 let, má před sebou 25 let života, ale zdravotně se cítí stále hůře. Upíná se k poezii a překladům W. Shakespeara, přátelům a rodině. V létě 1887 stačil ještě nafotografovat pár snímků v Posázaví a navštívit rodinu Kavaliérovu v Sázavě. V časopise Zlatá Praha (1887) vychází fotografie: „Kavaliér- sklárny na Sázavě“ s kresebným portrétem Josefa Kavaliéra od Jana Vilímka. Patrně chtěl vyhovět své ženě Marii a zlepšit vztah s jejím „bohatým strýčkem“ Josefem. Tentokrát chybí rozsáhlá textová stránka o Sázavě, jako tomu bylo u Šternberka. Na podzim roku 1887 Sládek těžce onemocněl. Dozvídáme se o tom mezi řádky jeho korespondence. Rodinný přítel a lékař Josef Thomayer to komentuje slovy: „Když pes na váze ztratí čtyřicet procent, je po něm a ty, Sládku, jsi na tom teď podobně. Víc zhubnout už nesmíš“. Tentokrát je to bez emocí a jakéhokoliv komentáře. Sládek ale měl „psí náturu“ a je s podivem, že to přestál a přetrpěl.
O Vánocích 1887 se již Sládek cítí daleko lépe, může se soustředit na psaní a překlady. Byla to zásluha jeho ženy Marie. Přítel Thomayer mu na léto doporučil lázně a pobyt v horách. Volba padla na Orlické hory a privát v Potštýně nad Orlicí. Tam jej prohlédl MUDr. František Albert, bratr věhlasného vídeňského chirurga Eduarda Alberta. (Naštěstí diagnóza Sládkovy nemoci nebyla správná-poznámka autor). O setkání s MUDr. Albertem Sládek píše: „Konečně jsem se tady dozvěděl, co mi schází, a co mi žádný lékař říci nechtěl. Přijel mě navštívit MUDr. František Albert (* 1856 -1923) i byl jsem mu patrně vděčným, vlastně lákavým předmětem studia. Popadl mne, prohledal mne a řekl pak, že ale mám rozšířené komory srdce, že je mi snadno pomoci, že ale mohu být živ s tím několik let. Jsem mu vděčen za tu pravdu a zavírám své účty s životem“. (Potštýn nad Orlicí 21. 6. 1888) Naštěstí diagnóza Sládkovy nemoci nebyla správná! -(pozn. autor).
O svém pobytu Sládek píše hned Zeyerovi: „Nalezl jsem zde také vskutku u rodiny Habltů vlídnějšího přijetí. Mám zde odloučený podkrovní pokojík v zahradě. Pokud je jasno, mám vyhlídku až na Krkonoše. Ale nejlepší je ta srdečnost mých domácích. Jsem vskutku jako jejich a chovají se ke mně jako k churavému dítěti (10. 6. 1888). Léto 1890 strávil Sládek v lázních v Chudobě u Náchoda. Přítel J. Zeyer se toho roku vrátil z dlouhodobého pobytu ve Francii. Sládek je zvolen do Akademie českých věd a umění, jejímž presidentem byl slavný český architekt Josef Hlávka. Letní měsíce i v následujících letech tráví Sládek, na doporučení lékaře Josefa Thomayera, většinou v lázních Chudoba a na horách. Koresponduje s malířkou a ilustrátorkou Zdeňkou Braunerovou z Roztok u Prahy, kterou získal pro časopis Lumír. Jen těžce nese její rozchod s malířem a letitým přítelem Antonínem Chittussim (*1847- 1891), který se do Zdeňky bezmezně zamiloval. Zdeňka Braunerová se později stala také mecenáškou a přítelkyní jiného „posázavského malíře z Okrouhlice“- a to mladého Jana Zrzavého. Uspořádala mu jeho prvou soubornou výstavu v Topičově salonu v Praze, v roce 1918.
V korespondenci Marie Veselé – Sládkové je i zmínka o pohřbu tety Anny Šťastné, kterého se zúčastnila i hraběnka Sternbergová (1897). Šternberk na Sázavě (Český Šternberk) v té době neměl vlastní hřbitov a pohřbívalo se na hřbitůvek, v nedalekém Měchnově. Zatímco Julius Zeyer byl „světoběžník“ a cestoval s naprostou samozřejmostí po celé Evropě, Rusku, ale i Orientu, byl jeho rodinný přítel Sládek spíše typ, jenž miloval českou krajinu. Poslední Sládkův dopis Juliu Zeyerovi má datum 4. listopadu 1900. Po krátké nemoci Zeyer náhle umírá po Vánocích - 29. ledna 1901. Josef Václav Sládek se ze smrti věrného rodinného přítele již nevzpamatoval a uzavřel se do sebe. Tělesná utrpení, způsobené nervovou nemocí překonával Sládek houževnatou prací a tichou rezignací. Celé noci často nemohl spát a chodil po pokoji. Jeho věrná manželka Marie a dcera Helenka ho podporovali, až do jeho smrti. Josef Václav Sládek zemřel po dlouhé a těžké nemoci dne 28. června 1912. Jeho příbuzný Jaroslav Vrchlický umírá náhle, pár měsíců po Sládkovi, 9. září 1912. Tím se uzavřela kapitola tří nerozlučných přátel a velikánů české literatury 19. století.
Mgr. Jan Heřman
janherman24@seznam.cz
Výběr z literatury a pramenů:
Kvapil, J. S. 1958: Sládek – Zeyer, vzájemná korespondence. ČSAV Praha.
Jankovič, M. 1960 : Josef Václav Sládek. Praha
Lebrová, D. 2012: Josef Václav Sládek, básník a překladatel. www.: pozitivni noviny.cz
Remeš, Vlad. 1967: Fotograf J. V. Sládek., Čs. Fotografie, ročník XXIV., č. 2
