Zejména sféra veřejných institucí je zde tak naplněna ženami, že by spíše muži měli žádat o „genderové kvóty“. Proč k nim ale přistupovat, když přirozená soutěž dokáže třídit kvality dostatečně? 

    To, co bychom ale určitě měli od mužů žádat, je vyšší míra džentlmenství zbytečně opuštěného pod vlivem primitivní formální korektnosti. Záměrem tohoto textu však není filosofický exkurs vůči zjednodušené ideologii, ale upozornění na to, čeho ženy ve vedoucích funkcích v Benešově v posledním období dosáhly a jak nedžentlmensky se k nim muži zachovali. Základem postoje musí být dobrá vnímavost, smysl pro spravedlnost, pochopení přirozené kontinuity vývoje od minulosti k budoucnosti a schopnost nepovrchně rozeznat sociální a ekonomický efekt práce.

    Jednou z nejdéle sloužících příslušnic managementu byla v Benešově ředitelka Domu dětí a mládeže paní Milada Rýdlová. Jejím přínosem byla dlouhodobá stabilita činnosti městského vzdělávacího zařízení, které se stará o dnes mimořádně důležitý problém – využití volného času mladé generace. Víme dobře. jak nuda a dezorientace zájmově nepodchycené a rodiči nedostatečně inspirované mládeže snadno vede k těžko léčitelným a společensky nebezpečným návykovým nemocem (alkohol, kouření, drogy, herní závislosti…). Stabilitu někteří kritici rádi spojují s konzervativností, ale ředitelka Rýdlová uměla dostatečně dávat prostor nápadům svých mladších pracovnic. V nesnadném sociálním prostředí maloměsta dokonce našla příkladnou odvahu (a málem na ni doplatila) postavit se benešovské radnici v jejím záměru povolit v blízkosti Domu dětí a nedaleké školy výstavbu supermarketu Billa. Byť vedení města dlouhodobě podceňovalo důležitost vyšších investic do rozvoje jí vedeného vzdělávacího zařízení, podařilo se jí nakonec prosadit alespoň základní rekonstrukci budovy, která tak díky schopnému architektovi Jiřímu Šafrovi konečně získala svěží, pro mladou generaci inspirativní vzhled. Schopností Milady Rýdlové si všimli i na ministerstvu a obdržela proto ocenění ministra školství, mládeže a tělovýchovy za dlouholetou záslužnou práci s dětmi a mládeží. Za takovou práci by si při svém odchodu do důchodu zasloužila slavnostní poděkování zastupitelstvem provázené podrobnou vzpomínkou na dlouhá léta jejího působení. Namísto toho opouštěla po své poslední návštěvě naši radnici s nepříjemným pocitem.

    Další ženou, která se významně zapsala do novodobých dějin Benešova je bývalá ředitelka Městské knihovny Dana Vykouková. Ta měla na rozdíl od vedení Domu dětí štěstí, že město se rozhodlo při přebírání její instituce od okresu přikročit k rekonstrukci prostor bývalého komunistického sekretariátu podle projektu uznávaného architekta Jaroslava Kadlece. Ten se svou manželkou navrhl i řešení předsálí knihovny jako výstavní síň. Její realizace však musela být z finančních důvodů odsunuta a nepodařilo se ji potom vinou malé důslednosti vlastníka budovy dokončit ani do dnešních dnů. Ředitelka Vykouková brzy zahájila činnost nového progresívního audiovizuálního oddělení, které půjčovalo veřejnosti i filmy a zvukové nahrávky. Knihovna organizovala velmi zajímavé přednášky a besedy, na které byly zvány také známé české osobnosti, jako např. Marek O. Vácha, Jan Suk nebo Jiří Černý ad. Ve spolupráci s muzeem připravila malé sympozium o osobnostech regionu, jehož sborník je dodnes důležitým studijním dokumentem vyvažujícím naivní lidové snahy zaměňovat osobnosti a celebrity. V nešťastných benešovských létech 2016-18 měla štěstí, že se knihovně jako jedné z mála městských institucí vyhnuly svévolné politické zásahy. Odejít do důchodu mohla po třech desítkách let s pocitem dlouhodobě odváděné dobré práce, neboť předávala svým nástupcům seriózně fungující instituci. Nedostatek džentlmenství však nakonec podobně jako u ředitelky domu dětí způsobil, že na Benešov ve svém vlašimském bydlišti nevzpomíná v dobrém.

    Všeobecně známý je příběh Petry Orsákové