Byl by omyl si myslet, že se kolaborace zařadí do normálního života demokracie a nevadí. Je bohužel více náročná na rozlišovací schopnost. Spolupracovat s poctivými politiky nebo podnikateli není chybou. Ve svobodné demokracii kolaborace škodí více než za totality, protože je více dobrovolná. Má předpoklad stále na sebe upozorňovat alespoň vnímavé lidi a kazit atmosféru pospolitosti. Od starší generace se jí učí mladí, kteří sami totalitu nezažili. A pak se nemůžeme divit, že od nich slyšíme třeba „To jsme měli být hlupáci a ty peníze od mizerných politiků nebrat, když nám je nabízeli?“ Snad se na mladé ani nemůžeme za to zlobit, ale jen na sebe, že jsme jim vytvořili prostředí, které je morálně tak zdevastovalo.
Náprava je nutná, ale není rychlá. Proto si netrpěliví lidé myslí, že není reálná. Je třeba mnoho, někdy i nepříjemných kroků v každodenním životě. Patří k nim nejen rozloučení se s tupou pasivitou, otevřený kritický postoj, ale i bojkot činnosti těch, kterým je etika k smíchu. Není to naivní představa, v rozvinutých demokraciích to mnozí lidé umějí. Začněme tedy třeba jen tím, že při vzpomínce na sametovou revoluci si pustíme hudbu těch, kteří s mocí zištně nekolaborovali.
Tomáš Fassati
