- Vím, že začátky muzea nebyly lehké, více než rok jste bojovali o samotnou existenci a pak jste si museli postupně vytvořit respekt odborníků, aby s Vámi spolupracovali. Co bylo tehdy rozhodující?
Tomáš Fassati: Benešovské muzeum umění bylo zakládáno v dynamickém dění po sametové revoluci, jeho návrh vyšel z kulturní komise Občanského fóra, kterou jsem vedl. Protože regionální instituce tehdy existovaly především pod okresy, tak jsme jeho založení nasměrovali logicky pod Okresní kulturní správu. Ta se ale s předpokladem rušení okresů začala po roce svých zařízení zbavovat. Knihovnu převzal Benešov automaticky, měla dlouhou tradici, my jsme ale museli o převzetí silně bojovat. V porevolučním dění fungovala ale velká solidarita, lidé ještě nebyli rozhádaní. Zažili jsme krásnou podporu ze všech stran, od mnoha osobností kunsthistoriků nebo např. z ministerstva kultury a z krajské galerie, která nám převedla malou sbírkovou kolekci jako základ sbírky. Angažovaly se také benešovské osobnosti, např. Slávka Rýdlová, historik Erich Renner, divadelník Bedřich Nádvorník, knihkupkyně Daniela Bendová, pedagog Jiří Hřebíček, psycholožka Anna Balatová a mnozí další, kteří potom s mimobenešovskými vytvořili podpůrnou muzejní radu, orgán známý ze západní Evropy, který zatím vinou chybné legislativy u nás nikdo nemá. Česká muzea mají jen nákupní komise. V archívu muzea je i přátelsky laděný dopis od tehdejšího populárního poslance Miloše Zemana, doplněný jedním jeho výstižným bonmotem.
Při podpoře všech zastupitelstvo Benešova po vystoupení místostarosty Jiřího Jandače jednohlasně odhlasovalo přijetí muzea pod město, ale dostali jsme roční zkušební lhůtu. Teprve po ní jsme získali definitivní statut, ale materiální podmínky byly těžké. Na rozdíl od nových městských muzeí např. v Trutnově, Berouně nebo v Sedlčanech jsme získali jen jeden mzdový fond, minimální rozpočet a možnost postupné nekoncepční rekonstrukce budovy. V nedalekých Sedlčanech např. investovali do rekonstrukce budovy hned na počátku několik milionů a instituci zabezpečili nezbytným počtem pracovníků, přesto že rozsah její činnosti zdaleka nebyl tak velký, jako náš.
- Zpočátku jste neměli rozvinutu sbírku, na čem jste založili kvalitu činnosti v 90. létech?
Tomáš Fassati: Benešovští zastupitelé byli zvyklí spíše na galerie typu kunsthalle, které dělaly výstavy bez vlastní sbírky a samozřejmě neměly stálé expozice, jež jsou pro vzdělávací proces veřejnosti efektivnější. Pro zajímavost uvedu, že jsme si byli velmi vědomi rozdíly mezi muzei umění a kunsthalle, a proto jsme v Benešově takovou instituci pro vyvážení činnosti také připravovali. Dlouho se však odkládala potřebná rekonstrukce plánovaných prostor v předsálí knihovny a po jejich dokončení se bohužel nepodařilo najít vhodné organizační zabezpečení. Dočasně se proto provozu prostoru nazvaného Městská výstavní síň ujalo naše muzeum společně se ZUŠ.
Z nouze jsme tedy museli zpočátku rozvíjet jiné typy činnosti. Snažili jsme se tehdejší přehnanou módní vlnu vzdělávacích animací vyvážit didaktickými expozicemi, které umožňují pro výtvarné umění důležité tiché individuální soustředění. Odborníci to ocenili a naše publikace o této potřebné alternativě vydala Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR. Národní galerie pak dlouhodobě instalovala jednu naši interaktivní expozici ve Veletržním paláci a další byla prezentována v pražské Fragnerově galerii architektury.
Ředitel sbírky moderního umění NG Jaroslav Anděl nás inspiroval k založení veřejné laboratoře elektronické tvorby v době, kdy ještě počítače nebyly mezi umělci příliš rozšířené. Benešovští tak měli možnost zkoušet nové metody tvorby v našem muzeu. Souvisela s tím i první veřejná nabídka internetu ve městě. Tato Síť tehdy fungovala jen na akademické půdě a zprostředkovávalo ji ČVUT. Podporu nových technologií jsme si zopakovali v roce 2016, kdy jsme dostali do správy interaktivní expozici „Experimenta“, kde jsme rozvíjeli výuku robotiky navazující na naši práci s designem.
A pak jsme se dali na vzdělávání v oblasti vizuální gramatiky. Celý svět dnes spojuje kromě angličtiny také praktická vizuální komunikace, jejiž gramatická pravidla ale učí jn ty neprogresívnější školy. Protože muzea jsou vlastně specializovanými kabinety škol, začali jsme připravovat metody a pomůcky tohoto typu vzdělávání, které jsme zpřístupnili na internetu pod názvem projektu Institut informačního designu.
- Jak vykrystalizovala Vaše vize, kterou jste intenzívně naplňovali až do roku 2017?
Tomáš Fassati: Pozdější propracovaná vize benešovského muzea umění vznikala postupně. Na počátku šlo především o založení v regionu chybějící vzdělávací instituce podle tradičních koncepcí směřujících k poznávání umění. Tyto dnes stále převažující ústavy pracují s automatickým předpokladem, že samotné vzdělávání v oblasti umění je dostatečně přínosné, rozvíjí kreativitu pro všechny obory lidské činnosti a vede k emotivnímu pronikání do tajů života. Pokud takovou práci děláte pozorně nějakou dobu, zjistíte ale, že to tak není. Anebo jen z velmi malé míry. Umění má ale velký potenciál a je naší povinností jej, zejména při současném problematickém vývoji civilizace maximálně využít. Vize orientující činnost se ovšem musí pozměnit. Cílem nemůže být poznání umění, na jehož náhodné různorodé kvality budeme při rozvoji osobnosti návštěvníka spoléhat. Cílem musí být určení konkrétních aktuálních vzdělávacích cílů, k jejichž dosažení budeme používat ne jakékoliv, ale tematicky a kvalitativně vybrané umění.
Během devadesátých let se mnozí myslitelé po celém světě zamýšleli nad dalším vývojem civilizace a nebyl problém z jejich myšlenek vybrat pro vzdělávací vizi našeho muzea opěrné pilíře. Poznávání umění u nás přestalo být cílem, ale stalo „jen“ prostředkem k poznávání přírody, společnosti a duchovního rozměru člověka. Při takovém přístupu se jeví otázky slávy, popularity a někdy i samotných jmen umělců jako málo podstatné. Umění se vrací ke své někdejší poctivé službě.
Součástí vize se nakonec stala i důležitá podpora vzdělávání v oblasti tzv. čtenářské gramotnosti. Ta je známou podmínkou, any široká veřejnost lépe rozuměla komunikaci a životě. Říká se, že čtenářská gramotnost je podmínkou fungující demokracie. Toto školní vzdělávání je velmi potřebné podpořit v muzeích umění cílenou výukou v oblasti vyššího typu vizuální gramotnosti, neboť oba typy mají shodné principy práce se sekundárními a terciálními obsahy sdělování.
Podobně jsme se postavili k užité tvorbě. Její přeceňovanou estetickou stránku jsme se snažili vyváženě dorovnat s celým komplexem kvalit designu a architektury. To uděláte nejpřesvědčivěji v návštěvnické laboratoři, kde si mohou lidé design vyzkoušet.
Je třeba přiznat, že realizace takové vize je náročná na zkušenosti, komplexnější kvalifikaci, organizaci a materiální vybavení, takže jsme k potřebným výsledkům dospívali postupně. Vnímaví, neformálně ladění laici i odborníci to ale ocenili.
- Prvotní náplní práce muzeí umění je tvorba sbírky, jak se Vám ji podařilo rozběhnout bez dostatečného rozpočtu?
Jednak jsme měli štěstí na dárce, které jsme snad podnítili charakterem naší činnosti, jednak jsme zvolili koncepce a obory, které nebyly tak závislé na financích. V našem akvizičním programu od počátku dominoval grafický design, který sice sbírá kdekdo od vlastivědných muzeí až po Uměleckoprůmyslové muzeum, my jsme však zvolili poměrně komplexní záběr vztažený k praktickému životu, což je užitečné pro vzdělávací činnost. Když pracujete vedle soudobé malby či plastiky s grafickým designem typu novoročenky, navštívenky, pohlednice, vstupenky, jízdenky, orientačního systému, kalendáře, knižní úpravy, plakátu či samolepky, široká veřejnost k tomu má blízko a muzeum pak slouží jako konzultační místo pro kvalitu osobních či podnikových objednávek vizuální prezentace. Tvorbu orientačních systémů s námi konzultovaly instituce z celé republiky. Sbírka grafického designu vznikala téměř zadarmo, speciální spoluprací vznikaly velmi zajímavé kolekce, např. mezinárodního filmového plakátu díky partnerství pořadatelů MFF Karlovy Vary.
Po roce 2000 započala intenzívní akvizice produktového designu, opět charakteristická komplexním záběrem. Pro názornost vzdělávání je skutečně užitečné vytvářet stejně tak kolekce na pohled obyčejných maličkostí, jakými jsou třeba elektroinstalační součástky, jako kolekce slavných značek formovaných světoznámými designéry, k jakým patří třeba produkty Apple. Tady nás praxe vedla k postřehu, že je nejvyšší čas koncipovat veřejné sbírky jinak než soukromé, které si mohou dovolit hluboké specializace a různé libůstky. Veřejné sbírky se musí snažit dokumentovat veškerou tvorbu, čehož odpovědná koordinace je věcí ministerstva a vytvářet základnu pro dostatečně komplexní vzdělávání.
Akviziční činnost v oboru designu je závislá na postupně budované zkušenosti a partnerských vztazích, což j know-how, které se nedá nahradit ani zaplatit. Měli jsme štěstí, že s námi spolupracovali špičkoví čeští vědci jako Jan Rous, Jiří Šetlík, Jana Pauly nebo Jiří Hulák.
- Dosáhli jste ale také výrazných výsledků v akvizici volné tvorby, mj. fotografie.
Tomáš Fassati: Na volnou tvorbu jsme si z finančních důvodů původně moc netroufali a přes moji dlouhodobou zkušenost z galerie fotografie jsme si nebyli jisti, zda toto médium bude pro veřejnost mimo velká kulturní centra dost atraktivní. Nakonec nás praktický vývj mile překvapil.
Díky Magdaleně Juříkové z Národní galerie se nám nejdříve začaly nečekaně množit dary od sochařů, na jaké jsme z finančních důvodů původně ani nepomysleli. V polovině 90. let jsme připravili několik rozsáhlejších výstav našich žijících fotografů, kteří se ve vztahu k mému dlouholetému působení v Galerii F rozhodli k darům, jež postupně vytvořily poměrně rozsáhlou kolekci. Tu nám pak sběratelé pomohli doplnit o práce z předchozích období od vynálezu fotografie až do 40. let 20. století. Toto technické médium nás za účelem vzdělávání podnítilo také k vytvoření malých mezinárodních kolekcí videotvorby a holografie. Akvizice obou posledně jmenovaných médií se u nás rozbíhá dodnes velmi nesměle, což je škoda.
Koncem 90. let dar větší kolekce grafiky od Jiřího Šetlíka podnítil mnohé uznávané české autory k tomu, že nám své práce také věnovali. Jediná oblast, která zůstávala stále stranou, byla česká malba. Samozřejmě jsme nemohli pomýšlet na akvizici z historie, ale nakonec nám větší pochopení zřizovatele po roce 2015 umožnilo vytvořit sbírku současných českých malířů alespoň v malých formátech v takovém rozsahu, že jsme měli dobrý pocit zadostiučinění. Potvrdili jsme si jej srovnáním s přírůstky jiných tuzemských muzeí umění, o kterých pravidelně referuje časopis Art and Antiques.
- Sbírka má být v muzeích prezentována především trvalými expozicemi, což bez ohledu na módní výkyvy platí dodnes. Budování expozic navázalo na intenzívní akviziční činnost po roce 2005, jak probíhalo a kam dospělo?
Tomáš Fassati: Nejprve se nám podařilo vytvořit expozici „Kresba a grafika osobností českého umění 20. století“. Je to takový vzdělávací základ, jehož sestavení by mělo být povinností v každém regionu. Pravdu mají historici umění, kteří říkají, že při prohlídkách výstav staršího i soudobého umění má mít divák k dispozici trvalou možnost srovnání s tvorbou osobností.
Pak jsme se rozhodli v rámci stále nekončící diskuse o vytvoření národního muzea fotografie vytvořit alespoň stálou expozici historie české a slovenské fotografické tvorby. Vznikla tak první stálá instalace tohoto médi u nás, která zůstala i po vzniku expozic v dalších městech nejrozsáhlejší a přitahovala nám návštěvníky nejen tuzemské, ale i zahraniční. Byla specifická technicky, rozhodli jsme se pro netradiční adjustaci umožňující jemnější vnímání jemných polotónů fotografie. Na rozdíl od mezinárodní konvence stavějící především na vymezených originálových technikách obsahovala také velmi různorodé pozitivní technologie.
Obě uvedené expozice mohly veřejnosti nabízet velmi rozsáhlé soubory díky doplnění výsuvnými zásuvkovými systémy, užívanými v některých muzeích. Kromě nich vznikly i malé smíšené expozice volné tvorby, plastiky jsme instalovali také na dvorku muzea a produkci našich sochařských sympozií po celém městě.
Vinou nedostatku prostoru v muzejní budově jsme měli stálé expozice i na dalších místech města. Např. v piaristické koleji ukázku z krásné sbírkové kolekce ilustrovaných biblí nebo komplexní pohled na dílo benešovského rodáka architekta Otokara Novotného. Zřizovateli jsme posloužili také tvorbou stálých expozic věnovaných historii města.
Rozrůstající se akvizice designu si začala říkat také o svou trvalou instalaci. Vyhověli jsme nejprve provizorním způsobem. V nově zrekonstruovaném suterénu a přízemí jsme dočasně nainstalovali ukázkové ochutnávky z jednotlivých kolekcí a systematicky připravovali definitivní řešení, které si žádalo delší přípravu a finanční prostředky. I tak stačily expozice designu kolem roku 2015 přitáhnout pozornost odborných médií jako třeba DeSignum, Ateliér nebo publikace ExPozice z pražské UMPRUM.
- Kolem roku 2015 jste díky předchozímu úsilí i zvýšené podpoře zřizovatele zažívali zlatá léta rozkvětu, ale některé vaše projekty jste již nestačili dokončit, o jaké šlo?
Tomáš Fassati: Byť jsem dlouhá léta prohlašoval, že na výši rozpočtu příliš nezáleží, potěšilo mě, že po 25-ti letech činnosti jsme se konečně začali dostávat na materiální úroveň podobně velkých ústavů v podobně velkých městech. Rozvoj před tím již podpořilo také větší uznání naší práce vedením radnice za starosty Petra Kouby, místostarostů Romana Lajperta a Jaroslava Durase, tajemnice Miluše Stibůrkové a vedoucího odboru Jiřího Hřebíčka. Následně po nástupu nového týmu starosty Jaroslava Hlavničky jsme začali mít i prostředky nákup do sbírky a přibyly mzdové fondy.
Vzkvétající akviziční činnost si žádala vybudování seriózních depozitářů, jež jsme odstartovali v piaristické koleji. Po odstěhování sbírkových fondů z hlavní budovy byla připravena nejen rekonstrukce stálých expozic, ale i vzdělávacích laboratoří. K jejich projektování se mi podařilo přizvat špičkové české designéry interiérů – Studio Olgoj Chorchoj a Studio Prof. Petra Babáka, neboť jde o mé kolegy pedagogy na UMPRUM. Pan starosta nás pak mile překvapil zpracovanou studií nového výstavního pavilonu pro design.
Připravených projektů bylo hodně, namátkou třeba náhrada sochaření na každoročním sympoziu tvorbou v tuzemsku velmi chybějící sociální reklamy nebo každoroční malý festival počítačových her, který by podpořil v této oblasti lepší rozlišování vizuálních kvalit i psychologických rizik veřejností.
Nových nápadů je vždy dost, ale u paměťových institucí je mnohdy důležitější vyrovnaně udržet kontinuitu zejména akviziční činnosti, což může být u specializovaných oborů velmi náročné.
Připravil Prof. Mgr. Jindřich Štreit, Slezská univerzita Opava
Za obsah příspěvků umístěných na portále odpovídá výhradně autor příspěvku. Příspěvky před vložením neprocházejí korekturou redakce týdeníku Jiskra. Společnost Jiskra Benešov s.r.o. si vyhrazuje právo příspěvek smazat v případě, že bude jeho obsah odporovat dobrým mravům, bude xenofobní, rasistický, vulgární, navádějící k nezákonnému nebo nemorálnímu jednání nebo poškozující dobré jméno provozovatele portálu.
