Michale, nedávno jsi získal Ocenění fair play za rok 2013. Co to pro tebe znamená, jak to vnímáš?
Velmi si vážím tohoto uznání, když jsem tento čin provedl, vůbec jsem si neuvědomil, že bych za to mohl dostat cenu fair play, beru tyto věci jako samozřejmost.
Někdo si možná vzpomene, ale připomeň divákům, za co to ocenění máš?
V utkání minulé sezóny v Mnichově Hradišti, kde jsem se byl rozehrát po delším zranění, jsme kopali po ruce protihráče penaltu. Brankář soupeře ji regulérně chytil, ale rozhodčí přesto nařídil kopat znovu, tak jsem se rozhodl, že kopnu balon do autu a zachovám se v duchu fair play. Gól by nám rozhodně pomohl, ale za sebe musím říci, že z takového vítězství bych neměl radost.
Jak si se o nominaci dozvěděl, kdo tě nominoval?
O tom, kdo mě nominoval nevím, o nominaci mi řekl Stanislav Pešek, že se týmu ozvali z ČOV (Český olympijský výbor). Poté mi domů poslali pozvánku na slavnostní předávání cen. Vyhlašování jsem si užil, mohl jsem vidět spoustu známých osobností, byl to pro mě velký zážitek.
A co tvé fotbalové začátky. Kdy a jak jsi začínal s fotbalem? Vzpomeneš si třeba na svůj první gól?
S fotbalem jsem začínal v přípravce v Senohrabech, kde jsem vydržel až do 4. třídy. Na svůj první gól si nevzpomenu, já se snažím góly spíše připravovat.
Jakými kluby jsi v mládeži prošel a na jaké období nejraději vzpomínáš?
Ze Senohrab jsem odešel do Říčan, kde jsem chodil do fotbalové školy SK UMBRO, s mým kamarádem Davidem Konečným, který odehrál nějaké zápasy i za benešovské béčko. Poté jsem odešel do Prahy studovat a s tím i do týmu Bohemians 1905, kde jsem odehrál celý dorost. Myslím si, že v Bohemce jsem poznal spoustu kvalitních fotbalistů, od kterých jsem měl možnost se něco naučit. Nejraději určitě vzpomínám na Bohemku. Největší zážitek mám z extraligy mladšího dorostu, kdy jsme skončili třetí za Olomoucí a Spartou.
Kdo to z tvých spoluhráčů z mládeže dotáhl zatím nejdál?
Jednoznačně Václav Kadlec, který hraje ve Frankfurtu. S ním jsem hrál v mladším dorostu na Bohemce útočníka.
A jak pokračovala tvá kariéra po dorostu? Kde jsi hrál a jaké soutěže?
Ve starším dorostu mě doprovázela různá zranění a nemoci, což i přibrzdilo mojí kariéru. V Bohemce jsem nezůstal a odešel do Benešova, kde jsme uhráli slušné výsledky. Dále jsem byl na hostování v Horních Měcholupech (farma Viktorie Žižkov pozn. red.), kde jsem hrál 3. ligu. Za Žižkov jsem odehrál pouze pár přátelských zápasů.
A jak vidíš svoji další fotbalovou karieru? Věříš, že si s Benešovem zahraješ ČFL?
Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. V Benešově jsem se měl vždy dobře, ale chtěl bych zkusit vyšší soutěž. Doufám, že Benešov postoupí a bude se zde hrát ČFL. Myslím si, že by tomuto městu slušela a třeba i přitáhla víc lidí na stadion.
Je pravda, že ti v kabině říkají Míša Kulička? Kdo to vymyslel?
Občas to i padne, vymyslel to Sáma (Ondra Štěpán pozn. red.), pořád potřebuju mít balon na noze, tak asi i proto.
Na tréninky chodíš v soupravě Arsenalu Londýn, tak předpokládám, že je to asi tvůj oblíbený klub. Už ses tam byl někdy podívat?
Je to tak. Arsenalu fandím už od mala, táta mě tam brával v prosinci pravidelně, jako dárek k Vánocům. Byl jsem na čtyřech jejich zápasech. Byl to super zážitek, všem doporučuji.
Luboš Braný a Marek Večera jsou velký fanoušci Liverpoolu. Rozebíráte v kabině Premier League, hecujete se nějak?
Samozřejmě si řekneme, jak je kdo na tom, hecovali bychom se více, kdyby to Arsenal v druhé polovině sezony klasicky nepokazil.
Jaký je tvůj fotbalový sen?
Už mi není 18, kdy jsem mohl mít mnohem více snů, ale pořád bych chtěl si zahrát minimálně druhou ligu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.
A co děláš v soukromém životě, když zrovna nesleduješ fotbal?
Pokud zrovna nehraju, nebo nesleduju fotbal, tak dělám také další sporty. Sport ke mně patří už od mala a tak jsem si vybral tento obor i na vysoké škole. Jsem třetím ročníkem na Karlově Univerzitě, fakultě tělovýchovy a sportu, čili co se týče studia, tak se snažím udělat si bakalářský titul. Dále jsem se přestěhoval nedávno do Prahy, a tak s přítelkyní zařizujeme byt, což zabere také spoustu času.
O. Pešek
