Vezmeme to popořadě. Jak vzpomínáš na svoje fotbalové začátky?
K fotbalu mě přivedl táta, ale nebyl to jen on, kdo se o mě po fotbalové stránce staral, trénoval se mnou doma a dával rady. Byl to také můj děda, který mi věnoval hodně času a někdy i nervů. Díky jim oběma se mi podařilo se propracovat do áčka Slavie a splnit si svůj klukovský sen, za což jsem jim oběma nesmírně vděčný. Na svoje fotbalové začátky vzpomínám jen v dobrém, asi jako spousta dalších kluků. Víkendy strávené na turnajích a zápasech, přes týden tréninky a škola, i když ta šla už od mala trošku stranou. Volného času jsem neměl tolik co moji vrstevníci, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Jak ses dostal do Slavie a od kolika let jsi tam vlastně byl?
Do Slavie jsem se dostal, když jsem hrál shodou okolností za Benešov. Přišel jsem tam na trénink a jeden zápas a od té doby jsem tam zůstal, to mi bylo asi 8 let.
Vyrůstal jsi jako útočník, dával jsi hodně gólů?
Vyrůstal jsem jako útočník, to jsem měl asi po tátovi, který hrál taky v útoku, ale nakonec jsem skončil v obraně. Góly jsem dával, myslím, že ne málo, ale žádné rekordy jsem netrhal.
Už v dorostu ses propracoval do juniorky. Byl to velký skok? Který trenér si tě tam vytáhl?
Do juniorky si mě vytáhl trenér Janů, bylo to ve starším B dorostu. Skok to byl obrovský, juniorka v té době hrála třetí ligu a všechno tam bylo rychlejší, důraznější nikdo se tam s nikým nepáral. Chvíli jsem si na to tempo a všechno kolem musel zvyknout, ale myslím, že mi to pomohlo se otlouct a připravit na velký fotbal.
Z juniorky ses dostal až do ligového „A-týmu“, pro spoustu hráčů splněný sen. Jak jsi to tehdy v necelých devatenácti vnímal?
Já jsem to vnímal úplně stejně. Pro mě to byl také splněný sen. Vůbec jsem nečekal, že by něco takového mohlo přijít. Ráno jsem přišel normálně na trénink juniorky a tam mi trenér Janů řekl, že se odpoledne mám hlásit na tréninku áčka a že s nimi pojedu do Olomouce. Nejdřív jsem myslel, že je to jen vtip, ale potom jsem z toho měl obrovskou radost.
Který trenér ti dal první příležitost?
Jako první mi dal v áčku příležitost František Cipro. Bylo to v období, kdy zrovna odešel poprvé Karel Jarolím a Slavii se moc nevedlo. A také bylo hodně zraněných.
Zasáhl jsi celkem do tří ligových sezón, jak na toto období vzpomínáš?
Na to období vzpomínám strašné rád, bylo to zatím nejlepší období mé kariéry. Podařilo se mi nastoupit do několika ligových zápasů, ale bohužel jsem v tom období byl také dost často zraněný, což mi dost ublížilo v dalším rozvoji.
V kariéře tě limitovala zranění a přišla i v nevhodnou chvíli. Co jsi měl za problémy a jak moc bylo těžké bojovat o návrat sestavy?
Těch zranění bylo opravdu moc a je pravda, že mě hodně přibrzdila v kariéře. Ať už to byly různé natažené svaly, natržené nebo natažené vazy v kotníku, které jsem měl snad čtyřikrát. Nejhorší zranění se mi bohužel stalo na hostování ve Vlašimi, kde jsem si přetrhl přední zkřížený vaz v koleni a deset měsíců jsem byl bez fotbalu. Po každém zranění je hrozně těžké se dostat zpátky do sestavy a hlavně předchozí formy.
Jednu sezónu jsi také hostoval ve druholigové Vlašimi, tam jsi byl i v letošní zimní přestávce na testech, dokonce jsi hrál i proti Benešovu. Co to, že jsi tam nezůstal?
Ve Vlašimi jsem hostoval a bohužel jsem se tam i vážně zranil. Teď v zimě jsem tam byl na zkoušce, ale nepřesvědčil jsem trenéra Petrželu natolik, abych tam zůstal a on dal přednost jiným.
Je pravda, že jsi měl rozjednané i další možnosti, i nějaké zahraničním angažmá?
Nějaké další možnosti jsem rozjednané měl. Bylo tam i zahraničí, ale bohužel nic z toho nevyšlo. Teď už nemá cenu to nějak dál rozpitvávat. Nemá cenu řešit, co bylo. Teď se chci dívat hlavně na to, co bude.
A co nakonec zavedlo tvoje kroky do Benešova?
Já jsem čekal do posledního dne přestupového období, ale bohužel žádné angažmá nevyšlo a ozval se mi Benešov, jestli bych nechtěl jít sem. Ani jsem nad tím dlouho nepřemýšlel a nabídku přijal.
Znal jsi někoho z týmu, když jsi přicházel?
Znal jsem Martina Jíšu, který je od nás z Divišova a známe se už od malička. Taky jsem znal Vencu Peroutku, se kterým jsem chodil v Divišově na základku a Pavla Borkovce. Jinak některé kluky jsem znal od vidění, když jsem se byl dívat na pár zápasech Benešova. A také jsem tu proti některým hrál s juniorkou Slavie. Takže jsem nepřicházel do úplně neznámého prostředí.
A jak vidíš svojí další fotbalovou kariéru? Jaké jsou tvé cíle?
To je těžké teď říct. Určitě se chci ještě porvat o to, abych se dostal do ligy. To je můj největší a hlavní cíl. A k tomu musím být hlavně zdravý. Takže doufám, že mi zdraví vydrží a že se mi podaří ještě do vrcholového fotbalu vrátit.
O. Pešek
