V encyklopedii vyšel rozsáhlý 4. svazek jejího III. dílu Řeholní klerikové /jezuité/, který vydalo opět pražské encyklopedické nakladatelství Libri. Encyklopedie má 534 s., více než 60 černobílých obrázků nebo plánů v textu.
Tato církevní instituce nazývaná též tovaryšstvo Ježíšovo zásadně poznamenala jak světovou, tak naši historii hlavně v období 16. až 18. století. Málokterý z církevních řádů (a to už od osvícenských dob) vyvolával tak různorodé ambivalentní jako oni. Snad právě kvůli tomu se v určitých historických epochách, které jsou v knize zahrnuty všechny v autorových časových přesazích přes první termín zrušení jezuitského řádu v roce 1773, kdy se pak autor zabývá obnovením řádu a jeho historií až do dnešní doby. Velkou pozornost, více než jednu třetinu (do s. 173) tohoto svazku, věnoval autor dějinám jezuitů ve světě. Dodržel při tom třídění knihy, které nám bylo známo i z minulých svazků u hesel jednotlivých řádů. Po prezentaci obsahu a seznámení se sofistikovaným heslem (pojmem) řád jezuitů se věnoval organizaci a struktuře řádu, jeho dějinám spolu s uvedením seznamu řádových generálních představených i řádových světců a blahoslavených počínajíc sv. Ignácem z Loyoly (* 1491 Loyola v Baskicku, + 31. 7. 1556 Řím) přes anglické mučedníky, misionáře a další mučedníky i významné osobnosti, řeholníky popravenými a zavražděnými ve Španělsku za občanské války nebo v nacistických koncentračních táborech a jezuity zemřelými do počátku padesátých let 20. století v celém světě konče.
Ve středních Čechách nacházely koleje v Kutné Hoře a v Březnici. Kromě rezidence koleje v Březnici na Svaté Hoře u Příbrami a repositoria Petrovicích u Sedlčan v našem regionu byly ještě také rezidence pražské jezuitské koleje na Starém Městě v Praze (Klementinum) ve Staré Boleslavi (poutní komplex), Tuchoměřicích a hradu Okoř. Ve 20. století působili jezuité kratší dobu zejména v Benešově u Prahy v koleji po piaristech. Jezuitská kolej v Březnici byla založena v roce 1638 jako residence a od roku 1650 jako kolej. Misie však zde řád vykonával již dříve. Gymnázium zde bylo otevřeno v roce 1654 nejdříve jako nižší – čtyřtřídní. Všech šest tříd získalo v roce 1680. Se zrušením jezuitského řádu v roce 1773 zaniklo a působila zde hlavní škola. Kolej vlastnila i některé dvory okolo města. Její rezidence ve Svaté Hoře u Příbrami však získala daleko větší ohlas. Jezuité ji založili v roce 1647 a působili zde do roku 1773. K poutnímu místu se již dříve vztahovala celá řada pověstí, např. že zde mělo být vybudováno popraviště, což navozuje asociaci s italským centrem františkánské spirituality Asissi, kde byl sv. František pohřben v basilice postavené též na místě popraviště. Důležité je, že Buben připomněl také působení zdejšího nižšího gymnázia užívaného hlavně Příbramí. Nižší gymnázium působilo po roce 1732. Největší rozkvět školy nastal po roce 1750. Souviselo to zřejmě se změnou krajských hranic v roce 1751. Tehdy se Příbram stala po přenesení sídla krajského fyzika (lékaře) z Benešova centrem jižní části Berounského kraje. Později po zrušení řádu bylo poutní místo povýšeno na probošství a nakonec svěřeno do péče řádu redemptoristů (do 1950), kteří se sem ještě na konci roku 1989 vrátili znovu. Responsorium březnických jezuitů v Petrovičích užívala jejich kolej v letech 1650 – 1666, kdy ho prodala jezuitské koleji v Praze na Novém Městě.
Po obnovení jezuitského řádu v roce 1814 přišla tato řehole v roce 1933 do Benešova u Prahy, kde se jezuité ujali bývalé piaristické koleje v Benešově, která náležela do vlastnictví pražského arcibiskupství, takže zde jezuité byli pouze nájemníky. Od roku 1935 zde působil noviciát, který sem byl přenesen z Děčína. O tři roky později (1938) zde začal fungovat i filozofický ústav kam přišli i členové řádu, kteří by se asi jinak vzdělávali v tehdy obsazených Sudetech. Ten byl zrušen okupačními úřady v dubnu 1942 a jeho budova zabrána. Škoda, že zatím nebyla zkoumána blíže problematika vztahu jezuitského řádu k městu Benešovu za jeho působení. Z jezuitů 20. století můžeme alespoň připomenout Františka Šilhana, provinciála a rektora koleje v Benešově (*1905 Nová Ves – Smržoka, + 1985 Nové Město na Moravě) a Tomáše Josefa Špidlíka (*1919 Boskovice, +2010 Řím), známého kardinála z centra Aleti, který studoval na řádovém filosofickém ústavu v Benešově.
Členové jezuitského považují za cíl následovat život Ježíše Krista i apoštolů. Jezuité usilovali o vlastní zdokonalování modlitbami, zpytováním svědomí a zejména duchovními cvičeními, která byla jejich specifikem. Snažili se působit na širokou veřejnost kázáním, vyučováním i misiemi. Skládali také čtvrtý slib poslušnosti papeži. Přistupovali individuálně k víře jednotlivce a nepoužívali proto řeholní jméno. Z tohoto hlediska je zajímavá volba papežova jména. Byl to František z Assisi, představitel středověké františkánské spiritualita spojené se zdánlivě naivní láskou k Bohu, člověku i přírodě. K tomu měli i blízko někteří z řeholních kleriků. Vždyť i znak jezuitů převzal základní motiv od františkánů. Také Assisi navštěvovali jistě jezuité jako poutníci, což je vidět i na analogii s Příbramí.
Václav Bartůšek
