Sládkův otec byl sice zednický mistr, později stavitel, ale svému synovi dopřál humanitní vzdělání. Z Josefa chtěl mít původně kněze, ale on si vybral jiné zaměření. Akademické gymnázium navštěvoval v Praze, kde maturoval v roce 1865. Zde se také seznámil s fotografováním a se základy kompozice. Jako amatérský fotograf používal techniku mokrého kolodiového procesu a teprve později přešel na suché želatinové skleněné destičky. Stal se tak jedním z prvních českých amatérských fotografů, který se cíleně dokázal věnovat žánrové fotografii. Nepřímo se tak stal zakladatelem „české žánrové školy“ = (tvorba dokonalých momenttek). Díky tomuto prvenství vešel do mnoha českých encyklopedií, ne jako básník, ale jako fotograf. V roce 1886 publikoval v časopise Lumír č. 27 rozsáhlou studii: „Fotografie momentní“, ze které vybíráme pár poznámek:
„Suché desky želatinové se dají velmi dlouho zachovávat a latentní obraz po osvětlení dá se vyvíjet hned, neb až po několika měsících, což jest zvláště pro cestovatele důležité. Druhým nezbytným požadavkem k zhotovení dokonalých momentních obrazů jsou fotografické čočky (objektivy). Důležité jsou i „momentní záklopky“. Tímto „zavtíradlem“ (krytkou) dá se doba osvětlení úplně regulovat od 2 -3 vteřin, až do zlomku jedné třístotiny vteřiny. K zhotovení řádné fotografie momentní potřebí přesného vývinu latentního obrazu a především dobrého a trpělivého fotografa. Kvalitní „propracovaná“ fotografie momentní vyžaduje často hodinu a déle, než veškeré odstíny vystoupí“. (J. V. Sládek 1886)
Své první verše publikoval ještě jako student a tištěné mu vycházejí od roku 1865. Za účast v protirakouské demonstraci se o něj začala zajímat rakouská tajná policie a velkorysá nabídka = dělat v USA vychovatele, ho přiměla přerušit studia přírodních věd. Narychlo odjíždí do USA, kde stráví dva roky (1868 - 1870) u svého chicagského mecenáše, jako vychovatel. Vystřídal tam řadu zaměstnání: psal fejetony pro krajanské a české noviny, dělal dřevorubce, dělníka na stavbě železnice, učitele i fotografa. Můj profesor literatury z UK Praha a velký znalec literatury 19. století, - literární historik Josef Polák o Sládkovi píše: „Sládek měl na svých cestách aparát a odměnou za jídlo a nocleh zhotovoval fotografie svým hostitelům“(ČsF 1973). V Sládkově pozůstalosti je ještě mnoho neidentifikovaných záběrů z Posázaví, ale jeho autoportréty, coby dřevorubce - jsou jednoznačné. Básník měl i v těžkých dobách smysl pro humor, jak nám dokládá dvojportrét Sládka s jeho příbuzným Jaroslavem Vrchlickým. Snímek pochází z roku 1905 a „postarší kmeti na něm kouří dlouhé dýmky míru“. Záběr patří ke skvostům české portrétní fotografie. Z roku 1878 je i trojportrét J. V. Sládka, Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického (Emila Frídy). V Sládkově monografii byl otištěn zrcadlově obrácený záběr, který jsme identifikovali jako přívoz a rybárnu v Šternberku na Sázavě (Český Šternberk). Dnes je tento snímek umístěn na internetu. V rybárně ale žádná restaurace nebyla, jak inzeruje anglický překlad popisky. Sládek tak mohl dokonale poznat obě stránky života v Americe. Na jedné straně velkou a bezmeznou občanskou svobodu, na druhé rasovou diskriminaci a snahu o vyhlazení původního indiánského obyvatelstva. Šokoval ho nejen útlak indiánů, ale i bezohlednost tamějšího dravého kapitalismu, který se v Rakousku- Uhersku tolik neprojevoval. Své pocity shrnul později ve sbírce: „Básně“ (1875). Samotnou báseň „Na hrobech indiánských“ Sládkovi ilustroval malíř a kreslíř Mikoláš Aleš (*1852-1913), který se k těmto motivům vrátil v sedmidílném cyklu: „Živly“ (1881). Jedná se o symbolický hymnus o ztracené svobodě amerických indiánů.
Po návratu z USA získal místo redaktora v Národních listech, do kterých posílal své fejetony a příspěvky z cest po Americe. Stal se zároveň i profesorem na Obchodní akademii a lektorem angličtiny na filosofické fakultě UK v Praze. Tři roky po svém návratu z USA se Sládek stává spoluvydavatelem časopisu Lumír (1873). Od roku 1877 zde působí již jako šéfredaktor a v Lumíru zůstává až do konce jeho vydávání, v roce 1898. To již oslavil své padesáté třetí narozeniny a cítí se značně unaven a psychicky vyčerpán. Své články a básně publikoval v Lumíru, Květech, Světozoru, Osvětě, Zlaté Praze aj. Příležitostně v tisku publikoval i své fotografie.
Roku 1873 se žení s Emílií Nedvídkovou, dcerou zámožného továrníka z Počátek, do které byl zamilován od roku 1867. Poznal jí na masopustním plese, kdy bylo Emilii teprve patnáct let. Musela na svého budoucího manžela počkat, až se vrátí z USA a veselka byla teprve tři roky po jeho návratu, když Sládek získal stálé zaměstnání. Rok po svatbě Emilie umírá i s dítětem při těžkém porodu. Básníkovi se zhroutil najednou celý život, onemocněl nervovou chorobou a revmatismem. Těžké deprese provázely Sládka po zbytek života, i když se tomu snažil čelit neustálou prací. Tvůrčí práce, překlady a starosti s redakcí Lumíra ho odváděly od zákeřných myšlenek, které jej pronásledovaly. Emilii věnoval celou řadu básní a vzpomínek. Básníka drželo při životě také nerozlučné přátelství s Juliem Zeyerem a Jaroslavem Vrchlickým. Dokladem toho je rozsáhlá korespondence mezi Sládkem a Zeyerem, kterou uspořádal J. S. Kvapil (1958). Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída *1853- 1912) se stal později Sládkovým příbuzným, neboť sestra jeho druhé ženy- Boženka Frídová ,měla za manžela bratra Vrchlického= Bedřicha Frídu.
Společně s Vrchlickým a Zeyerem probojovávali modernější chápání smyslu umělecké tvorby proti starším konzervativnějším proudům. V devadesátých letech 19. století vystoupila proti Vrchlickému mladá literární generace, ale Sládek rozhodně vystoupil v tisku, na jeho obranu (Bedřich Balajka 1970).
Osud byl ale ke Sládkovi milosrdný a přivedl mu do cesty jeho budoucí druhou ženu Marii Veselou (*1856 -1936). Seznámil se s ní na vlastivědném výletě do Podhoří v roce 1878, vyznal jí lásku a rok na to požádal o její ruku. Dne 14. července 1879 se konala svatba.(Dobromila Lebrová 2012) Mariina sestra Božena Veselá- Frídová si vzala za muže bratra Jaroslava Vrchlického Bedřicha Frídu. Jaroslav Vrchlický (Emil Frída) požádal o ruku Ludmily, dcery Sofie Podlipské . (Sofie Podlipská byla sestrou české spisovatelky Karoliny Světlé). Tak se nám to ve vlastenecké společnosti krásně ženilo a vdávalo. Sládek našel ve své ženě Marii velkou a silnou podporu. Marie byla velmi inteligentní, hovořila a psala francouzsky, četla poezii i prózu a patřila do okruhu vlastenecké společnosti. Její sestra Anna Veselá se později stala herečkou ND. Když se Sládkovi narodila dcera Helenka (Helena Sládková *1880- 1946), básník doslova pookřál a začal znovu tvořit. V roce 1887 vydává první sbírku poezie pro děti: „Zlatý máj“. Sbírka byla veřejností vřele přijata, byla určena nejen Helence, ale i ostatním dětem. Následující rok (1888) vydává další sbírku dětské poezie: „Skřivánčí písně“, kde je mimo jiné i báseň „Slovanská lípa“. Inspiraci našel v Šternberku na Sázavě (Český Šternberk), kam s novou rodinou opakovaně jezdil na prázdninové pobyty. Pod obrovskou lípou často sedával a odpočíval v jejím stínu. Místní jí jinak neříkali než „Sládkova lípa“. Básníkova fotografie lípy vyšla v časopise Zlatá Praha 13. listopadu1885 v č. 46 pod názvem: „Cesta ze Šternberka ke Šternovu“. V tomto čísle vyšel článek o Šternberku a další fotografie obce a hradu. Nedaleko lípy stála starodávná kovárna rodiny Váňů, dříve Poupětových, kde se narodil světoznámý sládek a pivovarník František Ondřej Poupě (*1753 -1805), který se zasloužil o modernizaci způsobu vaření piva u nás i ve světě. (Poupětovi budeme věnovat samostatnou kapitolu, neboť tento český sládek má četná muzea, sochy, pamětní desky a je znám po celém světě). V příští kapitole se podíváme na Sládkův pobyt ve „Šternberku na Sázavě“. Mgr. Jan Heřman
Výběr z literatury a pramenů:
Kvapil, J. S. 1958: Sládek- Zeyer, vzájemná korespondence. ČSAV Praha.
Jankovič, F. 1960: Josef Václav Sládek. Praha
Lebrová, D. 2012: Josef Václav Sládek, básník a překladatel. Pozitivní noviny. Praha
Heřman, J. 2009: Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim.
Sládek, J. V. 1886: O momentní fotografii. Lumír 1886. Praha
