Jeho autor vstoupil na svět pod šťastnou hvězdou. Jako nadané dítě z kantorské rodiny byl odmalička okouzlován a přitahován hudbou tak silně a osudově, aby jí pak zasvětil celý svůj život nejen jako skladatel, ale i výkonný umělec. Hudební nadání se projevilo již v útlém věku a prvním dojemným projevem dětské hudebnosti je polka G-dur, kterou složil jako osmiletý mamince k svátku.
Pak již vede jeho přímá cesta za hudbou na pražskou konzervatoř, kde se mu otevírají nové obzory. Jako jeden z nejtalentovanějších žáků přechází později do skladatelské třídy A. Dvořáka a zde dochází k šťastnému souznění mezi nadaným žákem a milovaným učitelem. Na konzervatoři poznává i své druhy a přátele, se kterými působil v žákovském smyčcovém kvartetu - Karla Hoffmana, Oskara Nedbala a Ottu Bergera, a kteří později pod názvem České kvarteto proslavili naši hudbu daleko za hranicemi vlasti a napsali tak novou kapitolu v dějinách našeho výkonného umění. Josef Suk se jako sekundista podílel na jeho více než čtyřicetileté slavné historii a absolvoval s ním na čtyři tisíce koncertů.
Láska představovala pro Josefa Suka jednu z nejvyšších životních hodnot a nerozlučně jej provázela nejen celým životem, ale stala se i filozofickým východiskem jeho uměleckého směřování.
Motiv lásky prostupuje celým umělcovým dílem, ať jde o lásku k rodnému kraji, stálému zdroji tvůrčích podnětů, lásku k rodičům, silné citové pouto ke své ženě až po lásku jako všelidský princip, do níž myšlenkově Sukovo dílo vyúsťuje.
Právě svou slavnou Písní lásky, nejznámější z šesti skladeb pro klavír op.7, kterou jako devatenáctiletý složil v šťastném období svého života, se osobitými tóny k tomuto životnímu názoru přihlásil a předznamenal zde již mnohé z toho, co tvoří charakteristické rysy jeho pozdější hudební řeči. Citace motivu Písně lásky se objevuje jako myšlenkově sjednocující činitel v řadě jeho pozdějších symfonických i komorních děl. V rodném kraji, který se stal Sukovi nejsilnější citovou oporou, nacházel trvalý zdroj mravních jistot, z nichž vyrůstá jeho pozdější skladatelské dílo.
A když šťastná a naplněná láska k Dvořákově dceři Otýlii byla zpečetěna sňatkem, zpívá nitro mladého umělce o lásce a štěstí, kterými jsou naplněna jeho díla z této doby. Vroucím lyrickým výrazem a opojným zvukovým kouzlem si nás vždy znovu podmaní hudba k Zeyerově pohádce „Radúz a Mahulena“ i jeho legendě „Pod jabloní“, radost šťastného otce z narození syna našla svůj něžný výraz v klavírním cyklu „Jaro“ a v cyklu klavírních skladeb „Letní dojmy“ vystihl barevnými tóny obrazy letní přírody rodného kraje, ke kterému natrvalo citově přilnul.
Sukovy inspirační zdroje měly subjektivní charakter a jeho tvorba tematicky vycházela z vlastních myšlenkových podnětů, vnější svět s jeho událostmi do ní prakticky nepronikal.
Je proto přirozené, že nejen rodinné štěstí, ale i prožívaná úzkost a napětí se citlivě přenášejí do jeho díla. Tak obavy o zdraví jeho nemocné ženy našly svoji stopu i ve vášnivé a dramatické houslové Fantazii g-moll, která ohlašuje počátek cesty za novým hudebním výrazem od lyrismu směrem k expresivitě.
Ale bolest, žal a trýzeň, ty věčné a nezvané průvodkyně člověka, vpadají brzy do skladatelova života krutě a osudově.
Když přemýšlivého a citlivého umělce, který se dosud vyjadřoval především tóny životního jasu a lyrické citovosti, zasáhly těžké osudové rány odchodem jeho drahého učitele a tchána Antonína Dvořáka a zejména o rok později úmrtím jeho milované ženy Otýlie, nastal v jeho životě hluboký otřes, s nímž se již nikdy zcela nevyrovnal.
Setkání se smrtí přivedlo mladého skladatele k úvahám o osudových otázkách života a smrti a hledání smyslu lidské existence. Sukova tvorba se ještě více odklonila od vnějšího světa, získala meditativní charakter a hudba se Sukovi stala jediným smyslem života.
Z bezprostřední reakce na uvedené tragické události vychází jeho rozměrná smuteční symfonie Asrael, která je výrazem hluboké lidské bolesti a žalu i pokusem vymanit se z náporu smutku a najít ve své zoufalé situaci alespoň malý paprsek naděje.
K tomuto úsilí pomáhá Sukovi zejména důvěrný styk s rodným krajem, jehož příroda působí blahodárně na jeho bolavou duši, přináší klid a v jejím objetí smutek pozvolna ustupuje.
Výsledkem tohoto životadárného procesu je pětivětá hudební báseň Pohádka léta - impresionisticky barevná chvála přírody skrze níž tvůrce přemáhá bolest doléhající na duši a nachází smírnou cestu zpět ke světu a lidem.
Báseň Antonína Sovy Zrání, kterou Suk objevil na podzim roku 1912 v revue Česká kultura, hluboce souzněla s jeho světem pocitů a představ o novém díle, v němž chtěl pokročit dále na cestě ze své samoty, vyjádřit vše čím žil a předložit souhrn svých životních zkušeností - výsledky svého lidského a uměleckého zrání. Tak vznikla symfonická báseň pro velký orchestr Zrání, jejíž mottem se stala stejnojmenná Sovova báseň. V tomto nejzávažnějším a nejnaléhavějším Sukově díle svádí tvůrce vítězný zápas s pochybnostmi a skepsí a vyjadřuje víru v nejlepší hodnoty lidského života.
V posledním symfonickém díle velké umělecké a myšlenkové závažnosti nazvaném příznačně Epilog, které se rodilo pomalu v dlouhém období let 1920-1933, vyvrcholila Sukova reflexe nad otázkami života a smrti. K velkému orchestru zde přistupují ještě hlasy sólistů a sboru, které zvýrazňují obsahové zaměření díla pomocí výňatků z knihy žalmů, z první knihy Starého zákona a z posledního výjevu ze Zeyerovy dramatické legendy Pod jabloní.
V pěti oddílech skladby, které autor označil názvy Kroky, Píseň matek, Od věčnosti do věčnosti, Tajemný úžas a neklid a Poutník-těšitel, s námi prochází celým lidským životem. Přitom přemýšlí o záhadách života a smrti až se ho zmocní strach ze zániku, když vzpomínka na matčinu píseň přináší v nejtěžší chvíli pramen čisté pozemské lásky. V zamyšlení si uvědomuje si odvěké city a touhy lidstva a problém života a smrti. Pod dojmem tohoto poznání se naplní jeho nitro tajemným úžasem a neklidem. Strach před smrtí snímá z člověka Poutník, zosobněná všelidská touha po vzájemném porozumění, který naplňuje lidskou duši jistotou, že „duch věčné lásky vznáší se nad námi“ a že ve smrti je zárodek nového života.
Tím byl uzavřen monumentální oblouk Sukova díla, klenoucí se od hlubin nejtěžší bolesti v Asraelu až k velké nadosobní katarzi vyslovené Epilogem. Smrt se opět přeměnila v motiv lásky a kruh lidského života se uzavírá.
To je autorovo tvůrčí přesvědčení a vyznání, které vytrvale a důsledně naplňoval celým svým životem. Řečeno s dirigentem a skladatelovým přítelem Václavem Talichem: „Sukovo dílo je vřelou lávou velkého lidského srdce, které horoucně milovalo svůj rodný kraj, čerpajíc z něho posilu ve chvílích umdlévání a nerozkolísanou víru ve spasení skrze lásku.“
Josef Kučera
