Vystěhování očima školáků
Už od března letošního roku probíhá v mnoha obcích vzpomínkový projekt nazvaný Ohlédnutí týkající se 70. výročí vystěhování obcí za druhé světové války z regionu Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska.
O historických faktech bylo napsáno mnoho, my vám nyní přinášíme netradiční vyprávění pamětníků z Neveklova, jak oni, jako malí školáci, vzpomínají na tuto krutou dobu. Protože těch, co zažili 2. světovou válku, mezi námi již mnoho není a dnes jsou pamětníci osmdesátníky, o to cennější pak tyto řádky jsou.
Evakuace obyvatel z území, kde bylo zřízeno vojenské cvičiště SS - Truppenübungsplatz Beneschau, později přejmenované na SS - Truppenübungsplatz Böhmen probíhalo v pěti etapách. První vyhláška byla vydána 14. března 1942. Poslední etapa měla lhůtu k vysídlení do 1. dubna 1944. Neveklov byl stěhován ve 3. etapě a povinnost vystěhovat se měli obyvatelé do 1. září 1943. Všichni občané ale vystěhováni nebyli, někteří živnostníci a řemeslníci, které Němci potřebovali k zajištění služeb, na území německého cvičiště zůstali déle. Ani jejich život však nebyl jednoduchý.
V Neveklově fungovaly obě školy do 31. října 1943, ale už před tímto datem byl jejich provoz značně omezen. Vojenská správa SS měla v přízemí měšťanské školy geodetickou kancelář, později se zařízení obou škol i někteří učitelé přestěhovali do Postupic. Od listopadu roku 1943, kdy obě školy obsadili Němci, jsme byli nuceni docházet za vzděláním do Tismi a některé starší děti do Benešova. V té době v Neveklově už moc dětí nebylo, některé rodiny byly už vystěhované. Kdo měl možnost poslat své děti k příbuzným či známým mimo území Neveklovska, rád ji využil.
V tisemské škole se společně učily i děti z Mlékovic, Tvoršovic, Přibyšic, Mlýnů a Neštětic. Paní hostinská nám, dětem, situaci alespoň trochu ulehčila, když se nabídla, že bude pro přespolní vařit polévky. Nosili jsme jí proto z domova brambory, vajíčka, máslo, prostě co mohli rodiče poskytnout.
V jedné třídě se učily společně děti od 1. do 8. třídy, proto je jasné, že výuka, kterou vedl pan řídící Hrma, nemohla mít patřičnou kvalitu. Později, jak přibývalo uzavřených škol a tedy současně i dětí v tisemské škole, se výuka rozdělila na směny, a to na děti starší a mladší.
Děti docházející do cca 6 km vzdálené tisemské školy musely překonávat řadu potíží. Chodívali jsme za každého počasí v 6,30 z Neveklova, jen v zimě, kdy napadla spousta sněhu, jsme někdy zůstali doma. Za zanedbanou docházku nás paní učitelka Balvínová pokárala s tím, že ona se z Bystřice do školy dostala vždy. Do Tismi jezdívala na lyžích.
Počasí však nebylo zdaleka jedinou nepříjemností, kterou musely děti zdolat. Mnohem větší nebezpečí se skrývalo „mezi závorami“. Závory byly v Neveklově za posledním domem a stejně tak v Tismi. Němečtí vojáci mívali často cvičení, při němž právě v místech mezi oběma obcemi používali samozřejmě ostré náboje. V takovémto případě závory na konci obcí uzavřeli a ještě v těchto místech hlídkovala služba, která měla zabránit ve vstupu do ostřelovaného prostoru. Uzavření závor předcházelo projetí auta německých vojáků, aby zjistili, jestli se po silnici někdo nepohybuje. Pokud bylo cvičení ráno, když jsme vycházeli z Neveklova, byl důvod k radosti, protože uzavřená závora znamenala, že dnes do školy nepůjdeme. Často nás cvičení zastihlo ve chvíli, když jsme odcházeli ze školy, pak nezbylo, než čekat. Horké chvíle nastaly, když nás střelba i přes opatření zastihla cestou domů. U závor v Tismi hlídka nestála, takže jsme i přes to, že byly uzavřené, vyrazily k domovu. Až po cestě v lesích se kolem nás ozvala střelba. Zalehli jsme tak v lese a čekali na konec cvičení. Ostré kulky létaly těsně nad námi.
Škola v Tismi fungovala až do konce války, i když žáci postupně z důvodů vysídlování ubývali, stejně jako občané Neveklovska vůbec, až byla obecná škola jen pro místní. I po válce se v ní učily děti místní a z přilehlých vesnic, škola v Neveklově byla postupně obnovována.
Někteří z nás byli vystěhováni do Benešova, kde nebyla situace se školou a výukou lepší. Určitou dobu fungovala škola Na Karlově, a to až do doby, kdy byla dána do užívání tzv. „národním hostům“ tj. německým rodinám. Stejně špatné jako s prostory pro výuku byla situace se školním personálem. Nakonec „výuka“ probíhala tak, že jsme občas docházeli do sokolovny pro úkoly, které stejně nikdo nekontroloval. Tak skončil školní rok 1944/45.
Jak se lidé po válce do svých zničených domovů navraceli, přibývalo postupně na vystěhovaném území i dětí. Ale ani po válce se ještě neveklovským dětem kvalitního vzdělání nedostalo. Dětem školu po určitou dobu nahradila sokolovna v Neveklově. Trvalo nějaký čas, než se daly zdemolované školní budovy do pořádku a sehnali se chybějící učitelé.
Děkuji touto cestou pamětníkům z Neveklova za jejich vyprávění a pomoc při tvorbě článku.
-šot-
Loučení s domovem
Jindra Schneiderová - Jankovská
Loučení chvíle smutná,
Chudému, bohatému se nevyhýbá.
Loučení se s domovem,
rodiči odcházíme-li daleko studovat do školy.
Loučíme se s dětmi,
Které do světa odlétají
svá rodinná hnízda tam zakládají.
Loučíme se s velkým smutkem s rodiči
ti nás vychovali, lásku dali, na věčnost odcházejí.
Loučíme se s krajem, kde jsme žili
Abychom si jinde život založili.
Nejsmutnější loučení pro nás bylo před 70 lety, loučení s domovem. Věděli jsme, že se budeme muset vystěhovat kvůli zřízení vojenského cvičiště SS. Tatínek, učitel na měšťanské škole v Neveklově, proto začal hledat místo a především byt, kde by mohl být náš nový domov. Právě kvůli nám, dvěma malým dětem, byla jeho snaha marná. Byt pro nás nikde uvolnit nechtěli.
Nakonec se rozhodlo, že neveklovská škola se přestěhuje do Postupic. Tatínek organizoval stěhování školy a my doma balili první slabikář, knížky a tašku do školy. V Neveklově jsme začali, já a můj bratr, chodit do první třídy a vůbec jsme nechtěli věřit tomu, že budeme muset opustit školu, třídu, paní učitelku i spolužáky.
Poslední stěhovací auto nás odvezlo na neznámé místo do neznámého a cizího domu. Domácí nás vlídně nepřijali, nesměli jsme vůbec vstoupit na zahradu, připadali jsme si v tomto domě s mřížemi jako ve vězení. Vánoce jsme měli tehdy velmi smutné. Malý stromeček, jen ozdoby na něm byly stejné jako doma v Neveklově.
Občané Postupic byli na nás, vystěhovalce, o mnoho vlídnější, a když jsme si přišli pro jídlo, které bylo na lístky, v obchodě nám přidávali navíc cukroví, housku nebo sušenku.
Další velké ústupky nás čekali na jaře 1945, kdy jsme museli vyklidit celou školu i v Postupicích. Němci tam nastěhovali ženy a děti z Německa, které přišly při náletech o domov. Nazývali je Národní hosté. Často docházelo k nebezpečným střetnutím mezi místními a těmito, pro nás nezvanými hosty. My museli pěšky chodit do sousedních vesnic a učit se v místních hostincích. Stalo se, že jsme cestou do školy viděli na nebi stříbrné hvězdičky. Byla to letadla, kvůli kterým jsme se museli schovat do příkopu.
Vzpomínám, jak o Vánocích roku 1944 s námi nacvičili naši učitelé v kostele koledy, dospělí zpívali Rybovu mši. Bylo to krásné a brali jsme to jako dárek panu faráři a všem lidem z Postupic za jejich lidský vztah k nám, vystěhovalcům.
Snad vyslyšel naše prosby náš Nejvyšší pán a my Vánoce 1945 slavili šťastni doma v Neveklově. Ještě dlouho se v kraji nacházely stopy války. Zničené domy, zanedbaná hospodářství, neúrodná pole, ale i ztráty životů malých dětí. I když od vetřelců bylo vše zničené, my se vrátili do domova, který milujeme.
Domov
Domov je matčina náruč vždy otevřená.
Domov je otcova ruka k pomoci připravená.
Domov je krajina, kde žijeme, pole, lesy, louky, zahrady květy posázené.
Domov jsou kostelíky, které do výše ční, jejich věže nás varují a chrání.
Věnuji svému rodnému kraji, který byl násilně vystěhován a všem občanům z Postupic, kterým děkuji, jak nás vlídně přijali.
J. Schneiderová
