Kohout pro divadlo úspěšně adaptoval několik děl světové prózy (Válka s mloky, Nebohý vrah) a jeho dramatizace románu J. Verna jistě diváky potěší. Ti s herci střídají nádraží, vlaky, přístavy, země Dálného východu i americký Západ. Scény spěchají v rychlém sledu, jsou vtipnou karikaturou našich přežívajících představ o těchto krajích. Děj se plně opírá právě o nápaditá kouzla s kulisami. Výtvarníci umí rozkymácet jeviště v strašné námořní bouři, pak se zase cestovatelé poklidně kolébají na hřbetech majestátních slonů, hned jsme sahibem v Indii, slyšíme zkomolenou angličtinu domorodců, navštívíme opiové doupě, exotický bordel, setkáme se s indiány. Pestrost této pouti je znásobena jedinečnými kostýmy H. Šímové.
Hra má 70 postav a ty muselo odehrát 18 herců plus čtyři představitelé hauptrolí. A do jednoho hráli profesionálně, stihli nejen rychlé převlékání kostýmů, ale i proměnu charakteru svých postav nebo zahrát vlajku, kormidlo či maják. L. Malý si už svou urostlou postavu o roli anglického gentlemana sázkaře řekl a zahrál ji dobře. Jak už to bývá v literárních dvojicích, sluha často předčí svého pána a takovou možnost dávala role Passpartouta. O. Randula ji využil beze zbytku a v některých zdařilých kreacích jako by si říkal o cenu Thalie. R. Tupý (role detektiva) patří k hercům, kterým se stačí na jevišti objevit a strhnou na sebe pozornost diváků, a když své vrozené charisma umocní hereckým výkonem, kostýmem a maskou, je divák jejich. S tolika dobrými herci byla režie pro M. Kovaříka a O. Randulu radostí.
Prostě Sázavští jsou hodni jména Jiřího Voskovce ve svém názvu, hrají na profesionální úrovni a přitom jen „ochoty“ za trochu potlesku. Přijeďte brzy zase.
Soubor Mimochodem z Ledče nad Sázavou přivezl hru francouzského dramatika Francise Vebera (jeho jméno nezdvořile neuvedli) Blbec k večeři. Hra z roku 1993 byla zfilmována a film získal tři ceny Cesara. U nás slavila v Menzelově režii úspěch v Divadle bez zábradlí. Znáte to: v kolektivu si najdeme oběť, nad kterou se my neblbci cítíme nadřazení a na její účet se povýšeně bavíme. Parisien Brochant ve Veberově hře má takové „žerty“ za své hobby. Pořádá s přáteli večeře, tam vždy pozvou nějakého "blbce" a o zábavu mají postaráno. Brochant si na golfu uhnal housera, na večeři nemůže a pozve si tedy „blbce“, kterého objevil ve vlaku, k sobě. Francois Pignon, úředník, je pro úlohu blbce snad předurčený. Vášní tohoto jednoduchého člověka je stavba maket světových památek ze sirek. O této vášní úmorně každému vykládá, kolik sirek spotřeboval, jaké užil lepidlo a zastavit se dá těžko. Horlivý a velmi aktivní Pignon postupně přivádí Brochanta do zapeklitých situací. Prostřednictvím telefonu způsobí četná faux pas a ve snaze prospět vždy uškodí. V záměně osob vyžene Brochantovu manželku, a naopak přiláká zapuzenou hysterku Marlen, exekutora a další nežádoucí osoby. Z těchto průšvihů si hlavu nedělá, jen pobaveně konstatuje "Chyba!". V závěru se však tento "blbec" projeví jako dobrák a poctivec. Poznal sice, jak hanebně ho Brochant chtěl zneužít, on však překoná tuto urážku a přemlouvá Brochantovu Christine, aby manželovi odpustila a vrátila se.
V podstatě jde o hru pro dva herce a telefon. Dialogy jsou nabity povedenými gagy a obecenstvo téměř nevyjde ze smíchu. F.Ženíšek (Brochant) a R.Machala (Pignon) chrlili své promluvy v tak prudké kadenci, že jim měl pomalejší divák co stačit, naprostá většina publika však zachytila každé slůvko a skvěle se bavila.
Divadelní soubor Havlíček z Neratovic nabídl na závěr festivalu komedii J. Břehového Sborovna. Od tohoto současného autora se hrají komedie Otylka nebo Zátiší s loutnou. Ve Sborovně se pokusil o humornou sondu do současné školy (učňovské). Nemohlo ovšem jít o nějakou laskavou cestu do študákovy duše. Bez iluzí o škole ze "starých dobrých časů" je dnešní škola o moc drsnější, žákům je často tolerováno téměř vše a pravomoci učitele jsou minimální.
Učitelé (spíš učitelky) Břehového hry jsou zoufalí z nevědomostí a leností svých žáků, z jejich chování zralého na ústavní výchovu (za stara polepšovna), ale jsou bezmocní. Musí přejít i veřejnou masturbaci či kálení jednoho grázla ve třídě. Nejde ho vyloučit, potřebují každou "duši", podle počtu žáků totiž dostává škola finance.
Břehovému se podařilo napsat několik zdařilých postav. Svou rázností vyniká Rita, vidí školu bez retuše, sprosté slovo je u ní samozřejmé jako u Rusnoka, svou repetilkou naplňuje sborovnu. Povedená je postarší učitelka češtiny Iva (J.Jakubíková). Šokuje svou naivitou, vírou ve své lektvary z bylinek, neznalostí realií dnešního světa. Z tří mužských postav vynikne životem zcyničtělý Ivan. Má rád vtipy o ženách, umí dát drzounovi facku, do hodin chodí pozdě, nezalekne se ani diktátorské nadřízené. Ředitel Ota se vyhýbá ředitelování, problémy nechává ustát, spíš vyhnít. M. Jakubík i v této kratší roli zůstává divákovi v paměti i díky vhodnému kostýmu omšelého elegána. Školník P. Maška se jevištěm jen mihne, ale typ neschopného a podlézavého nemakačenka se autorovi i herci povedl.
Zástupkyně ředitele Hanych (nepřechylovat!) je zpotvořený diktátorský byrokrat. Učitelé musí nosit jmenovky, zapisovat se do prezenční knihy. Když vyštve oblíbenou učitelku, sbor se vzbouří a vyhlásí stávku. K vítězství jim pomůže právě prostředek žákovské morální šikany, kterou tak odsuzovali. Jeden učeň jim dá nahrávku, jak pan ředitel dělá sex se svou zástupkyní. Touto cestou zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.
V dobře napsané hře odvedli herci pod vedením M.Šáry do jednoho dobré výkony. Spokojení diváci je několikrát vyvolali na jeviště
Hostitelský Svatopluk zahrál hru Podhorský hotel, o které Jiskra již dříve referovala. Letošní ročník Dnů byl jednoznačně veseloherní, však také komedie je pro ochotníky nejvýživnější. Velmi dobré soubory předvedly pěkné veselohry, diváci si přišli na své a děkují obětavým Svatoplukům s přáním chuti a energie do dalších ročníků.
-Rn-
