Posázavské lesy, plné zvěře, lákaly k lovu již pravěké lovce, kteří touto krajinou pouze procházeli, když hledali nové zdroje amfibolitu a bílého vápence. Česká knížata si tuto krajinu velice oblíbila a není náhodou, že zde založili řadu loveckých dvorců a hradů: Lštění, Týnec, Poříčí nad Sázavou, Václavice, tvrz Psáře. Z župního hradu Lešteň (Lštění), kde bydlel vedle župana i vrchní lovčí, se vydávala nejedna výprava českých knížat na lov do Posázavských lesů a často se vracela zpět až po týdnu. Zdejší hvozdy oplývaly hojností zvěře, hlavně vysoké a nebylo vzácností zde potkat zatoulaného medvěda, rysa, vlka, či spatřit na potocích početné skupiny bobrů. Přítomnost knížete nebo krále, byla vždy velká událost, při které byl celý kraj na nohou.
V čele velké družiny jel kníže na koni se svými velmoži a hosty, doprovázen vrchním lovčím. Lovčí dohlížel na pacholky a holoty, kteří se starali o početnou smečku loveckých psů. Smečka, která čítala několik set psů, nebyla při týdenním loveckém tažení žádnou vzácností. Honci s tyčemi a klapačkami plašili zvěř, kterou vyháněli z pelechů a nor. Lovčího doprovázeli i sokolníci s cvičenými dravci a velká skupina vezoucí a nesoucí tenata (sítě) a různé lapací nástroje. Vedle služebnictva kráčela čeládka, starající se hlavně o koně panstva. Závěr lovecké družiny tvořili zásobovatelé, pečující o spíž, stavěči stanů, kuchaři a značná skupina řemeslníků.
O četná zranění, poničení lovecké výzbroje a výstroje, při divoké štvanici, nebyla nouze, a tak ve výpravě nesměli chybět ani felčaři a ranhojiči, krejčíři, sedláři, provazníci, řemenáři, koláři, ostruháři a zbrojíři. Psář měl své stálé sídliště, kde dohlížel na holoty, kteří vodili a ošetřovali psy. Starostí holotů bylo nakrmit početnou smečku psů. Psář, kterého později nahradil vrchní lovčí, měl výsadní práva a byl často povyšován i do šlechtického stavu. Nejedna legenda vypráví o setkání knížete Oldřicha s poustevníkem Prokopem, při pronásledování jelena v posázavských lesích. Někdy je uváděna literaturou i Prokopova ochočená laň.
Sázavský klášter, který byl založen kolem roku 1032, byl potvrzen Oldřichovým synem Břetislavem. Na hony jezdili nejen král, biskup s vyšším duchovenstvem, rytíři a vladykové z okolních hradů a tvrzí, ale i bohaté pražské měšťanstvo. Poddaný ve středověku nesměl lovit, nosit lovecké a jiné zbraně, vodit psy do polí a nosit „zelený oblek“. Tresty za lesní pych byly často velmi kruté. Pytláci byli odsuzováni i k hrdelním trestům, jak nám dokládají zápisy ve smolných knihách. V roce 1727 byl dopaden při pytláctví Václav Hrdlička, který byl za krádeže zvěře a opakované pytláctví odsouzen v Divišově k podmíněnému trestu smrti. Stejně dopadli i další členové rodiny Josef a Jan Hrdličkovi, kteří za pytláctví a potulku na česko-šternberském panství byli v roce 1728 podmíněně odsouzeni k trestu smrti a vypovězeni z dominia.
Ani za panování císaře Josefa II., lesk a okázalost panských honů nikterak nepolevila. Svědčí o tom dobový záznam z honu Michala Čejky z Olbramovic, který česko-šternberské panství tehdy vlastnil. Vrchního lovčího a jeho pomocníky nahradil hraběcí lesní úřad, se svými myslivci a hajnými, kteří se starali o les, potoky a štěpnice. Jejich působnost byla rozšířena na lov, rybářství a včelařství. Hajný byl pod přísahou a nesměl brát od žádného z poddaných úplatků. Lovecký řád Josefa II. z roku 1786 ve své podstatě ještě umožňoval zastřelení pytláka hajným, bez větších trestních postihů. Teprve Apelační soud v roce 1800 posuzoval krádeže zvěře jako „kriminální případy“ a odmítal kruté a přísné postihy. V roce 1842 guberniální justice nařizovala, že nesmí být vystřeleno na utíkajícího pytláka z místa činu. Pytlák nesměl být střelen ani do zad a musel být chycen a přistižen při lesním pychu, což bylo velmi obtížné. Většinou byl předán soudu, dostal 1-2 týdny vězení a byl propuštěn na svobodu. Tímto rostla nenávist venkovského lidu proti panstvu, myslivcům a hajným. Názory hajných na tresty pytlákům se různily. Někteří vyhlásili nemilosrdný boj na život a na smrt, jiní používali „ruční domluvu“. Na Křivoklátsku, kde bylo pytláctví značně rozšířeno, bylo spočítáno, že pytláci v roce 1867 ulovili jelení a srnčí zvěře 3x více, než myslivci při legitimním lovu. Ve středním Posázaví šlo spíše o neorganizované jednotlivce, než o velké skupiny pytláků, proto ztráty na zvěři zde nabyly tak velké.
„Knížecí hon byl připravován dlouho dopředu a rychtáři posílali ze všech okolních vesnic značný počet honců ke hradu Sternbergu (Č. Šternberk). Myslivci odtroubili začátek honu, honci naložili na vozy bidla na zvěř a různé lovecké náčiní a za hlučného štěkotu psů, vyrazili směrem ke Sternhofu (Šternovu). Zde čekalo na panstvo překvapení, neboť několik dní před honem byl do sítí schytán větší počet zajíců, kteří byli zašiti do strakatých kazajek a na druhou polovinu zajíců byli připevněni pestře oblečení panáci jako jezdci. Zajíce na místo přivezli v bednách a při poslední leči je vypustili do polí pro pobavení panstva“. Tato zvrhlá kratochvíle neměla s lovem již nic společného. Navečer pak byla u Šternova provedena „výlož zvěře“ a vrchní myslivec hlásil panu hraběti, že toho dne bylo uloveno celkem 415 kusů zvěře: 5 srnčí, 320 zajíců, 60 bažantů, 11 koroptví, 1 liška, 15 veverek a 3 kusy různé. Pro panstvo přijely kočáry, aby je odvezly k velkolepé hostině na hradě Šternberku.
Stranou ponecháme loveckou vášeň Jeho Nejvyšší Výsosti Františka Ferdinanda de Este, který byl schopen s malou skupinkou lovců za jediný den „popravit“ několik tisíc kusů zvěře. To už nebyla myslivost, ale opravdová bitva, kdy několik myslivců neúnavně nabíjelo šest pušek následníkovi rakouského trůnu, který při lovu neznal, co je únava. Právě jeho myslivci dohlíželi na přísné trestání pytláků v revírech kolem Konopiště. Vesničtí mládenci narukovali na bojiště I. světové války a většina z nich se nedožila jejího konce.
Po roce 1918 nastává klidné období „prvé republiky“ a pytláctví začíná opět prosperovat, neboť lesní pych nebyl venkovským lidem považován za krádež, či nějaký přestupek. Pytlák nepředpokládal, že bude chycen, natož že bude vraždit. Okolnosti často vedly k tomu, že hajný byl pytlákem zastřelen a naopak. Soud většinou vynesl dvacet let vězení a pytlák po odpykání trestu, ve své činnosti pokračoval dále. Pytlácké řemeslo mělo v Posázaví staletou tradici, jak nám dokládá „Smolná kniha města Divišova“ z let 1617- 1751. Koncem 19. století se zdržovala kolem Drahňovic zlodějská společnost, jejíž pytlácká oblast byla mezi Poříčkem, Xaverovem, Bělokozly a Čeřenicemi. Svůj početný lup ukrývali ve stodole v Čeřenicích u Filandrů. Pověstní zlodějové a pytláci byli Hlaváčkové z Bělokozel, kteří se vypravovali za pytláctvím až k Vranovu. Při jedné takové akci byl zastřelen pytlák Hlaváček hajným a hajný zase zabit Hlaváčkem, neboť oba zpanikařili a vystřelili současně proti sobě. Kronika nám vypráví, že je do hrobu pohřbili „v sedě a bez truhly“. V Drahňovicích bydlel v čp. 22, koncem 19. století, náruživý a nepolapitelný pytlák Balata, kterého našli jednoho dne zastřeleného v lese. Značně dlouho se nevědělo, kdo jej zastřelil, až si hajný Běhounek ulevil svému srdci a vyzpovídal se knězi v Divišově. Jak bylo porušeno zpovědní tajemství, to už se nedozvíme.
Se zakládáním mysliveckých spolků na vesnicích a s ubýváním zvěře v Posázavských lesích, postupně mizí koncem 30. let 20. století „pytlácké řemeslo“. V období II. světové války byl za pytláctví a držení zbraní trest smrti, ale na odlehlých samotách se pytlačilo směle dál. K legendárním pytlákům 30. let, v středním Posázaví, patřil „Halama z Bambouzu“ a Jindrák z Třemošnice. Byli pronásledováni četníky, myslivci a hajnými, ale nikdy se je nepodařilo chytit při činu. Jejich podařené kousky inspirovaly k literárnímu ztvárnění, kde je autoři stylizovali často do „lidových hrdinů“. Pytlák „Halama z Bambouzu“ se jmenoval Růžička a pocházel patrně z Čeřenic, neboť Bambouz je pojmenování místa, kde stávala podle pověsti čeřenická usedlost.
O Jindrácích máme daleko více informací. Prapředkem křešické a třemošnické větve byl Pavel Jindrák z Postupic, který kromě jiných dětí měl i syny Jana a Tomáše. Syn Jan (*16. 8. 1732) založil Třemošnickou větev v čp. 6 a Tomáš (*26. 11. 1736) založil křešickou větev v čp. 18, když předtím přišel z Třemošnice z čp. 20. Křešičtí Jindráci byli většinou rolníci, kováři, lidoví léčitelé a hudebníci. Francek Jindrák a jeho strýc z Třemošnice byli náruživými pytláky, kteří neměli v kraji obdoby. Do party přibral i další Třemošňáky: Františka Sadílka, Stanislava Gregora a bratry Jíšovy. O jejich pytláckých příhodách se vyprávělo daleko v okolí a tak jsme hledali v místních kronikách. Antonín Jindrák (*6. 3. 1866), hudebník z Křešic z čp. 18 měl za manželku Barboru Drahotovou z Ostředka a spolu měli jediného syna Jaroslava (*6. 10. 1892 -18. 2.1963) a adoptivního syna „Francka“. Oba bratři spolu vyrůstali, dobojovali na frontách I. světové války, šťastně se vrátili a založili si rodiny. Franckovo vystupování, chůze a způsob oblékání bylo nápadné již od samého začátku. Z Křešic přesídlil do sousední Třemošnice, na chalupu, kde se dnes říká u „Polesnů“ někdy i zkráceně u „Katebrunů“. Protože neměl řádné doklady, nemohl se ani oženit, žil „na hromádce“ s paní Polesnou, se kterou měl dva syny Antonína a Františka. Zvrat nastal teprve v roce 1939, kdy německá armáda prováděla soupisy všech branců podle rodných listů. Z „Francka z Třemošnice“, vyhlášeného pytláka, se rázem stal Franz von Kaltenbrunner, německo-rakouský potomek slavné právnické a šlechtické rodiny. Na přímluvu divišovského arcibiskupského notáře a děkana Ferdinanda Šmída nenastoupil bojovat za Velkoněmeckou říši a zůstal nadále jako Francek Jindrák ve své oblíbené Třemošnici. Měl už „odbojováno“ za I. světové války, kdy nastoupil do rakousko-uherské armády, se svým nevlastním bratrem Jaroslavem. Zatímco jeho skutečný německý příbuzný se neslavně proslavil v generálním štábu Adolfa Hitlera během II. světové války. Vypráví se, že jednou usnul na pytlácké čekané a přistihl ho v lese hajný Počepický se svým pomocníkem Charemzou, vzali mu pušku a nechali věc být. V Třemošnici pytlačil kde kdo a pytlák bez řádných dokladů by to u soudů měl velmi problematické. V nových dokladech měl zkrácené jméno František Katebruna a o jeho šlechtický původ se po válce již nikdo nestaral. Jen ty své lovecké vášně, zděděné po předcích, musel Francek ještě dlouho potlačovat. Pohřben je nedaleko svého nevlastního bratra Jaroslava, na Divišovském hřbitově. Francek byl „boží člověk“, a pokud je v nebi nepatrný kousek lesa, tak tam tajně pytlačí dál.
Mgr. Jan Heřman
Použitá literatura:
Andresky, J. – Andresková, E. 1993: Tisíc let myslivosti. Vimperk
Barchánek, Václav 1924- 1936 : Výběr z článků z časopisů Pod Blaníkem
Kadeřávek, V. 1933/34 : “Pytlácká“ – povídka. Pod Blaníkem, ročník XIII.
Barchánek, V. 1929/30: „Nenadál se“. Povídka z Pod Blaníkem. Ročník IX.
Kronika česko-šternberského panství. Kronika obce Drahňovic.
Pánek, J. 1977: Smolná kniha městečka Divišova z let 1617- 1751. Praha.
