První nepřímou obětí války v Poříčí se stal již v roce 1938 desetiletý Vlastík Vojtíšek, syn místního krejčího. Tehdy se po mnichovském diktátu stahovala československá armáda od hranic a přes obec přejížděla těžká bojová technika, kterou mnozí zdejší občané viděli poprvé v životě a silnici v hojném počtu obklopili z obou stran. Vlastík seděl na patníku poblíž Markova statku, když se těžký tank dostal do smyku a chlapce zcela rozdrtil. Muselo se jednat o krutý zážitek, nejprve se vůbec netušilo, o koho jde, identifikovat se jej podařilo až podle neporušených novin, pro něž si ho otec poslal…
Samotné německé vojsko projelo Poříčím 16. března 1939 a usídlilo se v benešovských kasárnách. Zima onoho roku patřila ke krutým, docházely potraviny a okupanti se ještě snažili před místními udržet přátelský ráz, zřídili tzv. „zimní pomoc“ a vydávali zdarma polévky. V obci se nenašel nikdo, kdo by se takto stravoval, akce skončila neúspěchem. Až do začátku roku 1943 žilo Poříčí vcelku běžným životem, znepříjemňovaným okupačními nařízeními. Z rozhlasových přijímačů muselo být vymontováno zařízení pro příjem krátkých vln, aby se zamezilo poslechu zahraničních „nepřátelských“ stanic, zvláště Londýna, lístkový systém omezoval nákup potravin, konfekce a průmyslového zboží, mladí dostávali příkaz na totální pracovní nasazení nejen v tuzemských továrnách, ale i v Německu.
Tvrdý zlom nastal v roce 1943, kdy došlo k vyklizení poloviny obce v důsledku zřízení výcvikového prostoru SS. Rody, které na svých statcích a pozemcích pracovaly i několik století, je musely nuceně opustit. Dostaly sice neadekvátní náhradu v protektorátních korunách, ale neobešlo se to bez slz a bezmocného vzteku. V tom roce, v březnu 1943, kráčela šestiletá Jarmilka Kodetová po benešovské silnici, kde ji srazil německý vojenský náklaďák a ona svým zraněním namístě podlehla. Benešovský okresní soud shledal jednoznačně vinu na straně dívenky…
Asi nejvážnější střet mezi okupační mocí a Poříčáky se stal v únoru roku 1944, kterou kronikář Bedřich Vlček nazval „Krvavou nedělí třináctého“. Ten den se konal pohřeb významného občana, nájemce čerčanského statku Františka Heřmana, a smuteční kar se konal v hostinci U Plachých, dnes restaurace Homolka. Hrála hudba, v sále se nacházeli i vojáci německé armády, dle kronikáře nejspíš Ukrajinci. Mezi nimi a Poříčáky vypukl spor, místní vojáky z hospody vyhnali a zdálo se, že tím vše končí. Nestalo se tak. Po nějaké době přijely z Benešova posily, lokál obklíčily a začalo jít do tuhého, kdo mohl, prchal. Nejschůdnější cesta vedla přes kuchyni, odkud se z okna skákalo do dnešní ulice V uličkách. Němečtí (ukrajinští?) vojáci pak naháněli místní všemi směry, ozývala se střelba. Na místě zůstal ležet mrtvý František Doležal. Tyto události popisuje kronikář Vlček následovně:
Jak byl zastřelen Doležal, vyprávěl mi p. Josef Doležal, synovec zastřeleného. Josef Doležal utíkal s Fr. Doležalem společně z hostince. Z hlavního východu se dali vlevo a pak chtěli cestou, které se říká „uličky“ prchati dále. Když byli u domu, kde bydlel p. Antonín Mareš, krejčí, křičel za nimi někdo „stůj!“. Ale oni utíkali. Vyšlo několik ran a jedna zasáhla Doležala zezadu do plic. Popoběhl asi dvacet kroků, svalil se a na místě skonal.
Pohřeb Františka Doležala se konal následující středu za přímého dozoru gestapa, včetně rodinných příslušníků se jej mohlo zúčastnit maximálně dvacet lidí. Mnoho účastníků bitky v hostinci U Plachých bylo následně zatčeno, někteří se dostali do koncentračního tábora, ale po válce se všichni vrátili domů.
Květnové povstání roku 1945 začalo v Poříčí čtvrtého dne měsíce strháváním německých nápisů. V obci během války neexistovaly odbojové skupiny a ani v květnu nedocházelo k ozbrojeným akcím. Poslední pokus o zvrat učinili zřejmě jedinci z řad hitlerjugend, patnácti až sedmnáctiletí mladíci, kteří vzali několik občanů jako rukojmí. Nebránili jim v útěku a nakonec se stáhli sami směrem ke Praze. Šestého května se v Poříčí ustanovil Národní výbor a řídil záležitosti obce do okamžiku, kdy 9. května navečer přijela Rudá armáda. Mimo jiné NV zajistil 520 lahví lihovin, jež zde zůstaly po německé armádě, a dne 8. května je odeslal do Prahy. Jejich další osud není znám.
V blízkosti Poříčí před sedmdesáti lety neprobíhaly žádné vojenské operace, přesto je na novém hřbitově pomník padlých rudoarmějců, zřízený v roce 1952, na kterém jsou uvedena dvě jména. Kronikář František Novotný se v roce 1975 pídil po jejich osudu a podařilo se mu zjistit, že jeden ze zahynuvších zemřel až v červnu, kdy nešťastnou náhodou spadl z tanku a byl rozdrcen jeho pásy. O osudu druhého nezjistil nic.
Závěrem uveďme i jednu pikantní noticku, kterou zaznamenal kronikář Vlček pod názvem Vliv doby na mravnost: Jako každá přítomnost vojínů, tedy i přítomnost příslušníků Rudé armády, nezůstala bez následků. Některá děvčata chodila veřejně s příslušníky RA, jiná tajně, že o tom téměř nikdo nevěděl. Jako v západních Čechách se narodilo mnoho „černých“ dětí“, i v Poříčí se narodily děti, jejichž matky označily za otce Rusy. Stalo se tak zjevně ve dvou případech.
Od konce druhé světové války uplynulo sedmdesát let. Není to bezvýznamné a prázdné výročí, je třeba si připomenout, že mír a svoboda jsou tím nejdůležitějším statkem, který máme.
Text a foto: Aleš Presler
