Málokdo ví, že náš vnitrozemský region byl na konci třicátých let, taktéž jako pohraničí, předmětem výstavby československého opevnění. O co se tedy jedná? Jde se o systém pevností, rozdělených na objekty těžké a objekty lehké se systémem bočních paleb. Československá generalita předpokládala postupný ústup československé armády z hlavního obranného postavení směrem na Slovensko, proto bylo přistoupeno i na výstavbu takzvaných „vnitrozemských příček“. Právě lehké opevnění nového typu (nesprávně vz.37, lidově „řopík“) stavěné na pravém břehu Vltavy je součástí linie nazývané jako „Vltavská čára“. Více o historii opevňování západní části našeho regionu se dočtete v našich připravovaných článcích, jež se právě na tuto problematiku zaměří a odtajní něco z méně známé historie této oblasti.
Je zamračené a chladné nedělní ráno. Redakce Jiskry se v počtu 2 lidí připravuje na dobrodružnou cestu za vynořeným opevněním. Nechybí holinky, teplý čaj v termosce, narychlo připravená ručně namalovaná mapka kudy se k jednotlivým bunkrům dostaneme. Cesta probíhá dle plánu, jen ji mírně pokazí mírný deštík u Sedlčan, naštěstí měl jen krátkého trvání a cesta tak není odsouzena k bažinatému brodění. Už nás čekají jen dvě zastávky, první je u zámku v Příčovech, který nalézáme bohužel v neutěšeném stavu a druhá zastávka je taktéž poblíž vesnice Příčovy a zavede naše kroky k ruině větrného mlýna, dále však naše trasa již směřuje do obce Zvírotice. Po krátkém bloudění bunkrácké srdce zaplesalo. „Řopík“ nalezen. Bohužel je vodní hladina stále příliš vysoko a znemožňuje bližší prohlídku, aniž bychom si zaplavali nebo se nebrodili do půli těla. Proto pouze hojně fotíme a dumáme, zda-li je kachna u zabetonované levé střílny skutečná, či se jedná o jakousi bóji, která při vyšší hladině řeky, kdy bunkr není vidět, slouží jako ukazatel, kudy se nemá plout.
.
Vše nafoceno, nastává přesun k osadě Bučily. Ač je další řopík ani ne kilometr a půl vzdálen, jediná schůdná cesta k němu je autem dlouhá přes 7km a vede po cestě vhodné spíše pro terénní automobily či traktory. Nakonec i bunk u Bučil nalezen. I ten je zatopen stejně jako jeho kolega asi tak z 75% takže zabetonované střílny a vchod nejsou ani vidět. Zde je hladina ještě více prudká, a tak ani zde neshledáváme jako rozumné podstoupit v tomto nečase studenou koupel. Později doma při prohlídce starých dobovych fotografií zjistíme, že ihned za čelní stěnou bunkru je prudký sráz k původnímu řečišti řeky, a tedy že rozhodnutí nepokoušet se k řopíku dostat bylo více než správné.
A nakonec nás čeká přesun k bunkru, do kterého vkládáme největší naděje, které nezůstaly nenaplněny. U Zrůbku, poblíž silničního mostu přes Vltavu, se nachází poslední z trojice řopíků na slapské přehradě, jež jsou za sníženého stavu vody shlédnutelné (zbylé dva jsou navždy utopeny u Měřína a Rabyně).
Všudypřítomní rybáři s trochou nedůvěry sledují blázny, co se hrnou k bunkru, jež poskytuje vyjímečnou možnost si na něj i sáhnout a zažít tak neopakovatelný genius loci. Zkoumáme objekt z blízka, dokonce má dochovaný i jeden ocelový maskovací hák, kterému často laici říkají "prasečí ocásek". Jeden z nás vylézá na stropní desku objektu, která je v perfektním stavu. Až neuvěřitelné, co naši předci dokázali postavit, i zbytek původní izolace se dochoval.
Na druhou stranu nás přepadá rozhořčení z německé pečlivosti, ježto majíc téměř panickou obavu z využití bunkrů pro případné české povstalce, zalila betonem nejen střílny a vchod, ale i celý interiér objektu a dokonce i periskopové roury, kterými jsme se chtěl podívat do nitra betonového objektu.
Fotíme několik momentek bunkru s labutěmi a vydáváme se na cestu zpět, majíc v hlavě připravený plán, že jednou bychom rád shlédli i ony dva hluboce zatopené řopíky více po proudu, nad kterými jsme v létě, ještě nevědomky o jejich přítomnosti, jezdili na šlapadle.
Autor článku i většiny fotografií je Jan Vachtl, který je bunkrologický nadšenec a aktivní člen KVH Pěchotní srub T-S 19 Turov
Pěkné počtení i podívaná. Do toho posledního řopíku bych se nejraději oblékl a odnesl si ho domů. <3