Pětičlenná posádka strávila sto hodin letu v místnosti bez oken o rozměrech 25 metrů čtverečních. Tam se, kromě počítačů kontrolujících normální fungování lodi, nacházely také postele, úložné prostory na jídlo, prostor na experimenty, oddělená toaleta a koupelna.
S sebou si posádka, podobně jako skuteční astronauti, mohla vzít jen pár základních osobních věcí. Mobily a další zařízení musela před vstupem na palubu odevzdat a jakýkoliv kontakt s vnějším světem (kromě řídícího střediska) byl po dobu letu zakázán.
Během letu probíhal život na palubě podle přísného harmonogramu. Vstávalo se v 6 hodin a spát se chodilo v 11 večer. Během dne probíhalo několik rozcviček, aby posádce v mikrogravitaci neochably svaly. Většinu času ale posádka trávila prací na experimentech, stavbě roveru a dalších zařízení. Jídlo bylo pětkrát denně, a zatímco skuteční astronauti jedí dehydratované potraviny, účastníci simulace si mohli dopřávat jídla z trvanlivých surovin. Jídelníček obsahoval například polévky z pytlíku, rýže, sušené ovoce nebo jídla v konzervách.
Během letu však došlo i k několika krizovým situacím.
„Celkem na palubě proběhly 3 poplachy. V prvním případě se jednalo o výpadek proudu z důvodu sluneční erupce, při němž se posádka musela ukrýt a čekat, dokud nebude situace opět bezpečná. Poté se při vyhazování odpadků nedovřel přetlakový tunel a dva lidé jej museli ve skafandrech sami dovřít. Posledním poplachem byl výpadek komunikace a poškození filtračního systému. Při tom posádka cítila zápach jako při požáru a celou situaci musela vyřešit sama bez pomoci řídícího centra.“
Ze zápisků v palubním deníku vyplývá, že nejtěžší byl pro účastníky simulace druhý den.
„Dal bych nevím co za pohled z okna, izolace je náročnější než jsem čekal,“ napsal si do deníku fyzik Jakub Semrád.
„Až v těchto podmínkách si začínám uvědomovat, jak obrovskou svobodu ve svém běžném životě vlastně mám,“ poznamenala si popularizátorka Adéla Krylová.
„Meziplanetární lety jsou velmi komplikované nejen technicky, ale také z lidského hlediska,“ vysvětluje velitel soutěže Michal Vyvlečka. „Jen během letu na Mars by lidé na lodi strávili dlouhé měsíce pouze s ostatními členy posádky, neměli by možnost vystoupit nebo si jen tak zavolat na Zemi a popovídat si. Snažili jsme se tedy tyto podmínky co nejvíce napodobit, a zároveň jsme na ně účastníky připravovali i v průběhu soutěže,“ dodal.
Svého cíle dosáhla mise ve středu 12. prosince ve 13:30. Na Mars nakonec vystoupili dva členové posádky, Tomáš Brada a Jakub Semrád. Během jedné hodiny měli za úkol otestovat rover, který sestavili během letu, nasbírat vzorky a také natočit několik památečních videí. Z planety je nakonec vyhnala mohutná písečná bouře.
Ke konci letu už si posádka podle jejích vlastních slov začala na těžké podmínky zvykat a někteří členové došli k závěru, že se jim po tom všem bude i trochu stýskat. „Po tom, co jsem si zvykl na život na lodi, bude návrat zpět do normálního života hodně velká výzva,“ uvedl palubní konstruktér Josef Polášek. Celá mise skončila úspěšným přistáním zpět na Zemi v pátek ve 12:30.
Cílem simulace je dostat účastníky do unikátního prostředí daleko od jejich komfortní zóny tak, aby se během jejího trvání mohli naučit co nejvíce. Bez kontaktu s vnějším světem se musí starat o loď a na malém prostoru úzce spolupracovat a vyhýbat se mezilidským konfliktům, což je situace, kterou většina lidí nikdy nezažije. Ne nadarmo organizátoři soutěže říkají, že se ze simulované mise vrací jiní lidé, než jací tam vstoupili. Jsou to lidé, kteří jsou díky celému průběhu Expedice, a zejména díky simulaci, výrazně lépe připraveni na budoucí život a kariéru, a to jak odborně, tak sociálně.
Expedice Mars v současné době patří mezi přední české projekty pracující s talentovanou mládeží v oblasti přírodních a technických věd. Soutěž pro české a slovenské studenty ve věku od 13 do 18 let je organizována Dětskou tiskovou agenturou a v roce 2018 proběhl už 15. ročník. V rámci soutěže byl v prosinci také vypuštěn stratosférický balón, který nesl gondolu s experimentálními zařízeními navrženými soutěžícími.
Tereza Matoušová
