Je dobré si uvědomit, že protikomunistický odboj 50. a 60. let byl jiný než později za Husákovy normalizace. V prvém období totality šlo doslova o život. V tehdejších odpůrcích komunismu ještě čerstvě žily vzpomínky na Masarykovu demokracii a poválečné vydechnutí z nacistické totality. Někteří si naivně mysleli, že svými akcemi podkopou komunistický režim, neboť většina společnosti mu nepřála. Jiní se jen snažili dostat přes hranice na svobodu, nebo v tom pomáhat jiným. Většina byla odsouzena nejen k tvrdým trestům vězení, ale jim bylo včetně celých rodin znemožněno dobré zaměstnání a studium. Koncem 60. let se někteří dočkali rehabilitace, mnohým ale byla dalším utužením totality tato možnost odepřena.
70. a 80. léta již nebyla tak ostrá, s výjimkou nejvýraznějších odpůrců totality Husákův režim již občany nezavíral, většinou je „jen“ připravoval o kvalifikovaná zaměstnání a možnost studia, telefonování nebo cestování, což se týkalo opět celých rodin. Protože už v myslích lidí žily na demokracii jen dávné vzpomínky a Čechoslováci si spíše pamatovali komunistické postihy, více oponentů režimu než v předchozí době se neobjevilo. Odvahu přijít o práci a ohrozit rodinu pro myšlenku svobody proto měla opět jen malá hrstka přesvědčených, kteří tak byli stejně cenní pro udržování naší naděje, jako v dobách rudého Gottwalda. Spíše než o fyzické činy (sabotáže, přechod hranic apod.) šlo v jejich činnosti o myšlenkové projevy. Vydávání antikomunistických knih, uměleckou tvorbu zaměřenou proti totalitě, nebo formou přednášek a tiskovin „jen“ o podporu myšlení, které se s primitivní materialistickou demagogií komunistů neslučovalo. Patřily k tomu i poznatky vědy (sociologie, ekonomie, kybernetika, psychologie), nebo duchovního myšlení. Podpora myšlenkové opozice v národě promyšleně ukolíbaném k pasivitě byl velmi důležitá.
Osobnost, kterou nyní Ministerstvo obrany ČR přiřadilo nově k seznamu oceněných odpůrců komunismu, patří svou aktivitou do 80. let. Jde o benešovskou občanku Annu Fassatiovou, spoluzakladatelku uznávaného Muzea umění a designu, kterou veřejnost zná jako aktivní organizátorku mnoha městských akcí, například sochařského sympozia probíhajícího na náměstí, štědrovečerního shromáždění „Vánoční slovo“, naučné ekologické akce „Den Země“ nebo humanistického filmového festivalu „Jeden svět“. Mnozí si mohli také všimnout, že vždy 25. února připravovala jako jediná na Benešovsku pravidelné vzdělávací akce připomínající zločiny totality, což v době nešťastné benešovské vlády podporované komunisty (2016-18) přirozeně podpořilo sílu politického útoku proti muzeu umění. Protože v tu dobu panovalo v Benešově cenzurně-bulvární mediální bezčasí, veřejnost většinou neví, že Anna Fassatiová byla v roce 2017 poctěna za veřejnou činnost titulem „Osobnost demokracie Benešova“.
Za co ale nyní obdržela ocenění Ministerstva obrany, si mohli lidé všimnout roku 2000 v Šímově síni, kde byla tehdy reprízována výstava s názvem „Zakázaná galerie“. Anna Fassatiová byla totiž v prvé polovině 80. let spoluzakladatelkou a organizátorkou aktivit známé Galerie F v Banské Bystrici. Tato instituce fungující mimo státní kulturní struktury se zaměřovala nejen na umění, ale také na společenskokritickou činnost formou výstav kritické tvorby, sympozií neoficiálních umělců nebo vydáváním neoficiálních tiskovin patřících do oblasti samizdatu. Jako příklad lze uvést vystavení protistátních fotografií Jindřicha Štreita, který za ně byl následně uvězněn, a kterého po propuštění Galerie F opět pozvala na tvůrčí sympozium, aby vyprávěl o svých zkušenostech. Nebylo divu, že se manželé Fassatiovi dostali pod dozor totalitní Státní bezpečnosti, která se pak podílela na likvidaci svobodné činnosti jejich galerie. Měli štěstí, že na Slovensku se tolik nezavíralo jako v Čechách, takže rodinu postihlo „jenom“ mytí záchodků a topení v kotelně. Po dlouhé době marného hledání zaměstnání se vydali za prací do Čech a skončili v Benešově, kde jim nečekaný příchod sametové revoluce umožnil založit nové muzeum umění. Úspěšně jej vedli celé čtvrtstoletí, aby se pak setkali s další politickou svévolí a opět přišli o práci. Jak výstižný byl v době útoku na muzeum výrok jednoho poctivého sociálního demokrata, který se snažil přibrzdit plány svých mocichtivých kolegů: Fassatiovy nechte na pokoji, ti už dost trpěli za komunistů.
Všichni víme, že politické útoky na kulturní instituce u nás bohužel nejsou výjimkou. V posledním období se ale množí situace, kdy se poškozeným pracovníkům dostane veřejné omluvy nebo jiné satisfakce. Ocenění Anny Fassatiové medailí účastníka odboje odporu proti komunismu lze za takové vyrovnání uvažovat. Je svébytné, že pochopila, že ve své činnosti má pokračovat i v demokracii, kdy zištné kamarádění s komunisty u nepoctivých politiků nerušeně pokračovalo.
Lukáš Málek
