Dnešní městys Čechtice se během 2. poloviny 17. století a 1. poloviny 18. století vzpamatovával z ran, které utrpěl za třicetileté války, pobělohorskou konfiskací i pustošivým vpádem švédských vojsk v období kolem bitvy u Jankova, zejména mezi lety 1644 až 1649, kdy plenění po míru uzavřeném v předchozím roce skončilo.Nedlouho po tom v roce 1650 zemřel i nový majitel panství, kam také patřil i sousední dnešní městys Křivsoudov, Hugo z Haleweilu. Od té doby se panství nebo jeho části dostávaly do různého držení jeho potomků, případně i kupců od nich. Jakub Leopold z Haleweilu nechal vystavit v Čechticích nový neveliký zámek, který si, podobně jako on, volila za své sídlo také většina dalších majitelů tohoto panství. Z nich byl znám zejména hraběcí rod Trautsonů, jehož příslušník Jan Leopold Donát, hrabě z Trautsonu a Falkensteina na Martinicích a Dolních Kralovicích, sem přenesl své sídlo po vyhoření křivsoudovského hradu v roce 1715.
Ve 2. polovině 17. století nefungovala v Čechticích při kostele ani vlastní fara. Duchovní správa římskokatolické církve se nejprve prováděla z kostela v Lukavci a od roku 1654 z chrámu Narození Panny Marie v Křivsoudově. Zdejší pan farář vyplňoval také tzv. farářské relace, které rozesílalo pražské arcibiskupství, aby získalo přehled o stavu venkovských far v jednotlivých vikariátech. Čechtice a tedy i Křivsoudov s farou patřily do ledečského vikariátu, který byl součástí Čáslavského kraje, kde se kromě krajského města Čáslavi nacházela i další významná města jako Kutná Hora nebo Kolín. Čechtická, stejně jako křivsoudovská škola měla své vzdělanostní kořeny v utrakvistické době předbělohorské. Městské školy však ve dvacátých letech 17. století, kdy školství měnilo svůj charakter, zanikly. Z dotazníků z let 1677, 1700 a 1713 (první dva z nich byly psány latinsky) se dovídáme, že v obou lokalitách působily školy, kde vyučoval alespoň jeden učitel. (Materiál pražského arcibiskupství je deponován v Nádodním archivu ČR v Praze, dále NA). Čechtického učitele neuvádí na rozdíl od křivsoudovského učitele pozemková kniha z 18. století tzv. tereziánský katastr (originál v NA). Fasse z roku 1713 uvádí obsazení čachtické fary při kostele sv. Jakuba Většího, k němuž došlo fakticky již v této době, tedy zhruba o 10 let dříve, než např. uváděl významný regionální historik Antonín Norbert Vlasák, který byl ve 2. polovině 19. století farářem na Hrádku u Vlašimě.
Vlasák také připomínal péči knížete Trautsona o obnovu a dostatečné financování čechtické školy, která na tom byla se srovnání s křivsoudovskou školou hůře. Můžeme tak usuzovat na základě informací v matrikách gymnázií v českých zemí. Gymnázia bývala tehdy základním a možná i jediným druhem tehdejší střední školy. Většinou je provozovaly církevní školní řády jezuité, piaristé, premonstráti, případně i jiní. Několik gymnázií provozovalo také město s farou. Doklady o středoškolském i vysokoškolském studiu na jezuitských školách v Praze existují pro mladíky z Křivsoudova již ve 2. polovině 17. století a se jmény křivsoudovských studentů se můžeme v matrikách pražských jezuitských studentů setkat i v 18. století. Křivsoudovští mladíci studovali též jednotlivě i na gymnáziu bosých augustiniánů v Havlíčkově (Německém) Brodě, u jezuitů v Jihlavě, v Kutné Hoře, Březnici a v Telči. V 1. polovině 18. století studovali dokonce tři křivsoudovští chlapci na nižším premonstrátském gymnáziu v Želivě. Většina těchto studentů gymnaziální studia skončila ve vyšších ročnících. František Špicar (ověření osob v matrikách jsem zatím neprováděl) studoval v letech 1725 – 1729 na filozofické fakultě Karlo-Ferdindovy Univerzity v Praze, kde působili jezuité, a v arcibiskupském semináři v Praze a stal se světským knězem.
Z Čechtic se můžeme setkat pouze s Václavem Zemánkem ve školním roce 1710/1711 v první třídě jihlavského jezuitského gymnázia a s Václavem Stridentem u premonstrátů v Želivě, který zde ještě navštěvoval základní školu, kde byla výuka svěřena světskému učiteli. Také zde se však situace postupně zlepšovala. Ve školním roce 1762/63 a 1763/64 se učil v prvních dvou třídách jihlavského gymnázia Antonín Jeřábek (ověření osob v matrikách jsem zatím neprováděl). Ve školním roce 1764/1765 končil jezuitské gymnázium v Jihlavě v jeho nejvyšší třídě rétorice František Pucquara? (ověření osob v matrikách jsem zatím neprováděl). Ve školním roce 1768/69 studovali v předposlední třídě jihlavského gymnázia dokonce tři mládenci – Josef Petride, Václav Urbánek a Václav Žák (ověření osob v matrikách jsem zatím neprováděl).
Z materiálu je zřejmé, že na dlouhodobou absenci středního vzdělání v Čechticích mohlo mít vliv nedostatečné zabezpečení školy po hmotné i duchovní stránce, tedy nejen nedostatek financí, ale i duchovní podpory od zřizovatele, kterým v našem případě byla římskokatolická fara a vrchnost. Škola musela žáčky připravit na další pokračování ve studiu. Fara byla tehdy centrem duchovního života v drobných lokalitách nejen během školního roku, ale i o prázdninách, zejména na jejich konci, kdy se měnili řeholníci v jednotlivých domech, tedy i ve vzdělávacích ústavech. Tehdy budoucí i stávající klerikové, kteří cestovali většinou pěšky (per pedes apostolorum) po hlavních silnicích ve skupinkách, vyhledávali zpravidla noclehy na farách, kde se venkovské podzimní večery (školní rok začínal 1. 11. na svátek Všech Svatých) proměňovaly v diskusní kluby a kulturní seance. Studenti však vzhledem k potížím a nástrahám cest – pěšky nebo ve skupině na voze- volili cesty co nejkratší. Poloha na frekventované silnici, jako měly Čechtice, bývala vítána. Proto vedla cesta mládeže za prvním vzděláním do světa z rodného městečka nejčastěji do Jihlavy.
PhDr. Václav Bartůšek
