Ing. Milan Novotný se zabývá informačními technologiemi. Když se před léty přistěhoval do Benešova, rychle se zapojil do veřejného dění. Podílí se na životě benešovské farnosti, činnosti Evropského klubu Benešov, dělá také politickou práci v KDU-ČSL a za tuto stranu je i členem Kontrolního výboru Městského úřadu Benešov. Patřil mezi organizátory oslav 17. listopadu v minulém roce. Inicioval poděkování Benešanům, kteří byli poškozeni místním politickým režimem v letech 2016-18. Všude je cítit jeho živá energie. Důležité je však, z čeho vychází. Položili jsme mu proto několik otázek:

- Odkud jste přišel do Benešova?

Narodil jsem se na Vysočině, kde religiozita na rozdíl od mnoha koutů Čech stále přetrvává a kde starší generace považuje za samozřejmost vést mladé k lásce k Bohu. Mě vedla celá rodina, hlavně babička, se kterou jsme každou neděli chodívali do kostela až do jejího skonu. Na Vysočině se vždy říkalo „Tady končí chleba a začíná kamení!“ vždy tam platilo, že „V potu tváře sobě chléb dobývati budeš!“

Protože jsem se narodil do malého hospodářství, tak do pomoci na statku jsem se musel zapojit už jako malé dítě. Od předškolního věku jsme chodili s babičkou na pole sbírat mandelinku bramborovou a vytrhávat plevel z pole s řepou. Pomáhali jsme rozhazovat trávu a sušit seno. To bylo dětství, které bylo docela tvrdé, ale zároveň krásné. Když si představím, co všechno jsme dělali, tak při představě, že by to dělali mé děti mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. My jsme běhávali po střechách, ne po rovných, ale po šikmých střechách přímo po hřebenech jako po kladině, klouzali jsme se po okapových svodech a hrávali si na válku mezi Indiány a kovboji. Divím se, že jsme nikdo nepřišel o oko nebo jsme neměli nic zlomeného. Velmi mě mrzí, co komunisté udělali s malebnou Dyjí. V rámci meliorací potok, který se vinul loukou v krásných meandrech a vytvářel tůňky, narovnali a prohloubili do 3 metrů a kouzlo zmizelo, zbyla jenom jizva v krajině, která se nezacelila dodnes.

- Pracujete v oboru IT. Piráti před volbami slibovali, že rychle zařídí, aby se dala většina žádostí na úřadě vyřídit elektronicky. V současnosti stále není vidět pořádný výsledek, např. jen o obyčejné prodloužení platnosti řidičského průkazu se musí žádat osobně. Neřekl bych, kdyby se musel osobně vyzvednout proti podpisu?

Milan Novotný: V IT oborech pracuji již od konce osmdesátých let, kdy se teprve v Československu počínaly používat osobní počítače. Mým prvním počítačem byl počítač Sinclair Spectrum osmibitový počítač, který toho mnoho nezvládal. Byly na něm přesto hry, které by se svojí grafikou daly trochu přirovnat ke grafice hry Mindcraft. Tehdejší počítače měly 16 barev a 256x160 bodů zobrazení na obrazovce. To bylo přibližně maximum, co jsme tu v osmdesátých letech měli v oblasti osobních počítačů. Samozřejmě pro zpracování vědeckých a účetních výpočtů tu byla střediska se sálovými počítači typu IBM-360, VAX apod., ale k nim si normální smrtelník ani nepřičichl. To jsem odbočil do historie. Samozřejmě dnes jsme v úplně jiné situaci, každý mobilní telefon toho zvládá více než tehdejší sálové počítače, ten pokrok je obrovský. Jak je to však ve skutečnosti?
               Jak už jsem říkal, v oboru IT pracuji přes třicet let. Změny, které za tu dobu proběhly, jsou obrovské, a to nejen v IT, ale v celé společnosti. Překlopili jsme se z centrálně plánovaného hospodářství do tržní ekonomiky, a to se všemi jejími důsledky – periodický cyklus, kdy většinou překotný růst je následován obdobím stagnace, nebo i krize a toto se stále opakuje. Od tyranie komunismu jsme se vrátili k demokracii, zaplať Pán Bůh. Doufám, že o nabytou svobodu zase nepřijdeme.
               Ale to už jsem zase trochu odbočil. Tak tedy Piráti slibovali, že se vše v úředním styku v lepší obrátí jenže... Ono to není jenom o tom nasadit techniku a vytvořit aplikace pro přístup do agendy úřadů. Ten kámen úrazu, který brání masivnímu nasazení techniky, je v lidech. Pro správné fungování digitalizace státní správy potřebujeme legislativní rámec. Mladí lidé plni nadšení všechno vidí snadněji, protože nemají všechny znalosti ohledně nejen techniky, ale hlavně mezilidských vztahů, právních důsledků těchto změn atd.
               Problém je, jak se člověk ve styku se státní správou bude identifikovat. Jak se zajistí, že opravdu ten člověk, který komunikuje přes elektronickou bránu je ten, za kterého se vydává. Vidíme denně, že dochází ke zcizení identit ať už ve snaze vykrást někomu bankovní konto, nebo se dostat k citlivým údajům a dotyčného vydírat. Hackerské útoky jsou už téměř na denním pořádku. Zrovna nedávný útok na Nemocnici Rudolfa a Stefanie v Benešově je příkladem, jak je důležité zabezpečení elektronických systémů a zároveň, jak je to drahé. Musíme si vždy položit tu stejnou otázku: „Co máme v datovém centru/IT systému nejcennější? Je to technika, která stála miliony Euro, nebo jsou to data uložená v těchto systémech?“ Jak říkal kdysi jeden z profesorů slavného Harvardu, veškerá technika se dá nahradit, ale data, která představují Informace, ničím
nenahradíte. Ztráta dat, pokud nemáte zálohy, je nevyčíslitelné hodnoty.
               A to je jenom jeden z aspektů digitalizace. Ten největší problém je legislativní rámec, musí se projednat změny zákonů, vytvořit nové a to je v České republice velký problém. Jak dlouho se řeší Důchodová reforma? Kam jsme se dostali? Třicet let uběhlo od návratu k demokracii a nemáme tu nic kloudného. A to je ten kámen úrazu. Pokud použijeme techniku rozpoznávání lidí ke kontrole přístupu do systémů, tak již není daleko ke zneužití této techniky, jak to vidíme například v komunistické Číně. Je mylné si nalhávat, že se technika nedá zneužít pro vytvoření nové tyranie. Tedy jak zabezpečit systémy a zároveň neztratit nic z nabytých svobod. Předchozí uprchlická krize a současná krize kolem Covidu-19 nám ukazují, jak snadno vyměňujeme základní svobody za pocit bezpečí, a to je zlé. Strach je dobrý ve funkci přežití, zastaví nás, když děláme něco, co je v rozporu se zachováním života, ale strach vyvolaný poplašnými a mnohde falešnými zprávami je nebezpečný a může vést naopak až ke ztrátě mnoha životů. Pokud jsou lidé vystrašeni až k šílenství, tak se lehce ovládají a velmi ochotně se vzdávají svobod a nechávají za své životy rozhodovat jiné, kteří z toho mají obrovské zisky a nebojí se dělat vše, co je v jejich prospěch.

- Na druhou stranu je třeba se starat, aby digitální úřední cesty byly uživatelsky zvládnutelné i pro starší generaci, k čemuž je třeba přizvat specialisty z oboru kognitivní psychologie…

Milan Novotný: To je zásadní problém. Jak to udělat, aby to bylo přístupné pro všechny vrstvy obyvatel. Mladí lidé, kteří se rychle učí, a hlavně jim plně funguje paměť, rádi sáhnou po nejmodernější technice. Není problém pro ně zapamatovat si ovládání nové techniky. Střední generace je na tom také dobře, je ekonomicky výkonná a techniku jistě také zvládne, i když k ní již nepřistupuje tak nekriticky jako mladá generace. Jenže tu máme přibližně dvacet procent obyvatel v důchodovém věku, kteří již nemají takové schopnosti jako generace v produktivním věku a také již je opouštějí kognitivní schopnosti. Lidí v důchodovém věku bude přibývat, pokud se demografický vývoj neobrátí. A lidé v důchodovém věku již nepřijímají s velkým nadšením výkřiky techniky. Pro plnohodnotný život mají jiné potřeby. Tedy aby i tato generace našich rodičů mohla využít přednosti digitalizace musíme vymyslet, jak je zahrnout do řad uživatelů, a to ne jakoby nechtěných, protože přeci už svůj díl práce pro společnost odevzdali a nyní jsou spíše na obtíž. I takovéto cynické výkřiky se v naší společnosti vyskytují po třiceti letech od nabytí svobody. Je tedy nutné přizvat odborníky na ergonomii, aby zvládli komunikovat s úřady všichni a všech věkových kategorií. Osobně si myslím, že musí být zachována i možnost osobní návštěvy úřadu.
               Rozhodně není příliš velkým usnadněním vytvoření rezervačního systému pro návštěvu úřadu. Ano je to úleva pro člověka, že již nemusí stát v dlouhých frontách atd. Toto všechno jsou čistě technické problémy, které se musí vyřešit, než se může přikročit k nasazení digitalizace státní správy.

- V benešovských školách není příliš zastoupena nepovinná etická výchova, co si o tom myslíte?

Milan Novotný: Osobně si nemyslím, že etická výchova je jenom problém benešovských škol. Řekl bych, že tento problém je celorepublikový. Je to vidět v přístupu personálu k zákazníkům, zdravotníků k pacientům, úředníků
k občanům. Každý může mít špatné a dobré dny, to se vyloučit nedá, ale už nemá právo to přenášet na druhé. Jak již bylo mnohokrát řečeno „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“ a tím bychom se měli řídit.
Kdo nám dal právo ubližovat jeden druhému? Již v desateru je řečeno vše, čím by se člověk měl řídit, aby mu bylo dobře na světě. Měl by být kladen na etickou výchovu daleko větší důraz, než se klade a osobně si
myslím, že předmět by měl být povinný a nikoliv nepovinný. Co je nám platný sebelepší odborník, když bude sociálně nekomunikativní. Cesta do pekla je dlážděna špatně realizovanými dobrými úmysly.

- Je v prostředí, ve kterém pracujete, aktivně užíván profesní etický kodex ve vazbě na funkční etickou komisi?

Milan Novotný: V prostředí, ve kterém pracuji, je samozřejmě aplikován etický kodex, i když si nejsem jist, že firmy mají etickou komisi, nebo si nechají vypracovat etický kodex nějakou externí firmou dle zadání vedení. Etické kodexy firem, kterým poskytuji své služby, se různí, ale ve své podstatě jsou postaveny na vzájemném slušném chování lidí vůči sobě a také na zachování firemních tajemství.

- Domníváte se, že lidé v Benešově mají opravdu funkční médium (tištěné nebo internetové), kde mohou probíhat živé diskuse o veřejném dění města?

Milan Novotný: V Benešově jsme si naprosto jasně vyzkoušeli, co znamená řídit stát jako firmu v podání ANO za období let 2016 – 2018. Ty tři roky nám ukázaly, čeho je schopné arogantní vládnutí, pokud se mu nekladou žádné překážky v „seberealizaci“. Proto si myslím, že otevřená názorová diskuse musí být součástí demokracie a možnost se svobodně vyjádřit by toho měla být součástí. Bohužel v Benešově je jen velmi málo prostoru, který by se podobal Areopagu v antických Athénách. Prostor pro svobodnou diskusi v Benešově chybí. Tuto funkci částečně zastává internetové periodikum Jiskra, provozované panem Jiřím Stibůrkem. Ostatní periodika se buď politické diskusi vyhýbají, nebo jsou ovládána jedním politickým subjektem, což svobodnou diskusi mnohdy vylučuje. Ta periodika, která se politiky straní se změnila buď jen v úřední vývěsku, nebo na plátky informující o
svatbách, pohřbech, či o narozeninách. Pak je tu ta druhá skupina vlastněná jedním politickým subjektem, tam spadá Benešovský deník, který patří Andreji Babišovi stejně jako celý vydavatelský dům Mafra. Tedy pro svobodnou diskusi v Benešově máme jen Jiskru.

- Jaké osobnosti historie Benešovska mohou být podle vás důležitým příkladem pro veřejnost?

Milan Novotný: Samozřejmě, že tu máme osobnosti hodné následování. Přistěhoval jsem se do Benešova v roce 2008 a tedy nemám úplný přehled o osobnostech, které se zde narodily nebo žily. Určitě bych zmínil Josefa Suka, po kterém je i pojmenovaná Základní umělecká škola. Další příkladnou osobností z kultury jsou učitel a hudebník, zakladatel a dlouholetý vedoucí dětského sboru Otomar Pičman nebo spisovatel Svatopluk Čech. Měl bych zmínit i některého ze starostů Benešova, například Vladimíra Haeringa. Byl lékařem a starostou Benešova a zasloužil se o založení okresní nemocnice v Benešově. To jsou osobnosti, na které můžeme býti hrdi.

- Jací lidé v Benešově mohu být inspirativním příkladem pro veřejnost dnes?

Milan Novotný: I v současnosti tu máme osobnosti, které mohou býti hodné následování. Jedná se například o osobnosti činné v duchovním životě – aktuálně otce Marcela Timka nebo evangelickou farářku Kateřinu Frühbaerovou a Mgr. Josefa Švehlu, faráře Církve československé husitské. Příklad hrdinky máme v paní Marii Rút Křížkové, která zesnula 4. prosince tohoto roku. Tato žena vystudovala literární historii na Filosofické fakultě University Karlovy a v lednu 1977 podepsala Chartu 77, díky čemuž mohla získat doktorát až po Sametové revoluci. Podepsat Chartu byl hrdinský čin, zvláště v situaci, kdy vychovávala malé děti a podpisem přišla o místo a byla nucena pracovat v podřadných zaměstnáních. Z poslední doby si jistě zaslouží zmínit i manžele Fassatiovi, kteří se obětavě zasloužili o systematické vybudování benešovského Muzea umění a designu. Vinou politického vedení města v předchozím volebním období byli neprávem dehonestováni a jejich práce byla zpochybňována. Bohužel nebydlím v Benešově takovou dobu, abych poznal plně jeho historii a současnost. V každé době se najdou osobnosti hodné následování, ale i takové, které bychom raději ani nepotkali. Takový však je život. Nám křesťanům nezbývá než stále doufat a modlit se za spásu každé duše.

- V poslední době se konečně začalo více diskutovat o nápravách chyb způsobených politiky. Když se politik přizná k chybě a omluví se za ni, je to v očích veřejnosti plus nebo mínus?

Milan Novotný: Máte na mysli, zda by mělo býti politikovi odpuštěno, pokud svých chyb lituje? Osobně bych řekl, že odpuštěno ano, ale určitě by to nemělo být zapomenuto. Z každé chyby se dá poučit a jak se říká chybami se člověk učí, a tak by k tomu mělo býti i přistupováno. Veřejností by mělo být bráno jako plus to, že politik dokáže přiznat svoji chybu a nést za ni odpovědnost.

- Mají politici napravovat chyby svých předchůdců, nebo to není jejich povinnost?

Milan Novotný: Otázka je to velmi dobrá. Pokud to jde, tak by se měli snažit napravit chyby svých předchůdců a pokud to nejde, tak se alespoň těchto chyb sami vyvarovat a distancovat se takového chování, které k těmto chybám vedlo. Dle mého mínění je naprostou samozřejmostí se omluvit za chyby svých předchůdců a dát jasně najevo, že předchozí jednání nebylo správné.

 

- KDU-ČSL se po posledních benešovských volbách angažovala za nápravu chyb způsobených předchozím vedením. Podařilo se jí dosáhnout poděkování vedení radnice skupině postižených občanů města na zasedání zastupitelstva. Pak ale měla radnice problém toto poděkování zveřejnit ve svém zpravodaji, takže se to mnozí z postižených ani neměli, jak dozvědět…

 

Milan Novotný: Ano, dosáhli jsme určitého úspěchu ve věci napravení křivd z minulého období. Je mi ale zcela nepochopitelný postoj současného vedení radnice, že v Benešovském zpravodaji nezveřejnilo poděkování písemně, když občané postižení nekalými praktikami nebyli na zasedání osobně pozváni. Na dotaz se nám pak dostalo odpovědi: „Poděkovali jsme jim na veřejném zasedání zastupitelstva a považujeme to již za uzavřenou věc.“ Tato odpověď nebyla zrovna povzbuzující z pohledu občana věřícího, že minulé praktiky již máme za sebou. Poškozuje v očích poctivých lidí nejenom sdružení Volbu pro město, ale i jeho partnery z koalice.

- Před politickými stranami stojí řada problémů. Jak organizačně a legislativně nejlépe podpořit mladé ženy, aby nemusely kvůli studiu a startu kariéry příliš odkládat založení rodiny do biologicky rizikovějšího životního období?

Milan Novotný: Pro ženu vždy bylo složité skloubit výchovu dětí a vlastní karieru. Myslím si, že by pomohlo, kdyby ženy viděly, že založením rodiny nejsou odsouvány na vedlejší kolej a jejich kariéra se dá skloubit s výchovou
dětí. Pomohly by určitě zkrácené úvazky, kdy by bylo možné být v pracovním procesu a zároveň se věnovat i výchově dětí. Nejsem však zastáncem jeslí, kdy žena stráví na mateřské, respektive rodičovské dovolené maximálně 9 měsíců a pak se vrátí do pracovního procesu a o děti se stará chůva, nebo jsou odkládány do jeslí, kde se o ně postará někdo jiný. Myslím si, že toto zdárnému vývoji dítěte neprospívá. Pokud by matka mohla být s dítětem a zároveň neztratila kontakt se svojí prací, ať už pomocí práce typu home-office, nebo studiem zvyšujícím její kvalifikaci, tak by to prospělo na obě strany. Samozřejmě, že nechci říkat, že se otec nemá podílet na výchově dítěte a vše má nechávat na matce. To si myslím, že už jsme někde jinde a muži se mají podílet nejen na výchově dětí, ale i na chodu domácnosti. Pokud se má žena rozhodnout a založit rodinu, musí mít ve svém muži oporu a zároveň musí cítit, že jí společnost neodstaví na vedlejší kolej. Pokud je přístup společnosti k ženám takový, tak máme rovnoprávnost žen a mužů, zakotvenou v ústavě, pouze na papíře.

- Jak na Vás pak zapůsobily výsledky městských a nyní krajských voleb?

Milan Novotný: Vzhledem k tomu, jaké jsme zažili období vlády na městě v období let 2016 – 2018 a na kraji v letech 2016 – 2020, tak na mě oboje volby zapůsobily dobře. Každé trochu jinak, ale mám z obou dobrý dojem. V Benešově v roce 2018 vyhrála jasným vítězstvím staronová koalice, která byla pučem sesazena na počátku roku 2016 a v letošním roce se povedlo vyhrát krajské volby uskupení STAN/KDU-ČSL/DEU. Toto vítězství je pro ale mne trochu trpké, byť se do zastupitelstva dostali dva naši zástupci, tak nikde ve statistikách není politická příslušnost vidět. Tím, že KDU-ČSL rezignovala ve Středočeském kraji na uvedení svého názvu v záhlaví kandidátky, tak jakoby ve středních Čechách vůbec neexistovala. Voliči se mě ptali, kde jsme, že nenašli mezi
volebními lístky žádnou zmínku o KDU-ČSL. To si myslím, že také bylo příčinou toho, že jsem získal podstatně méně hlasů v krajských volbách než ve volbách komunálních.

- Jarní nástup epidemie vedl moudré lidi k úvahám, že doba má nejen epidemiologický problém, ale i vážné společenské problémy, které je třeba začít řešit. Pak se na to rychle zapomnělo a nyní se k tomu málokdo ve své podstatě vrací. Jaký je Váš názor?

Milan Novotný: Jarní nástup epidemie nemoci Covid-19 byl chápán jako problém španělské chřipky před sto lety. Nikdo nevěděl, co by se správně mělo dělat a všichni to chápali a snažili se v dané situaci pomoci. Byl nedostatek
zdravotnického materiálu, nedostatek ochranných pomůcek. Mnoho lidí se vrhlo na šití roušek, aby měli sami prostředky na svoji ochranu a zároveň poskytovali prostředky potřebným, kteří neměli možnost si tyto prostředky
opatřit. Mnohé firmy přehodnotily své výrobní programy a začaly vyrábět ochranné pomůcky domácí výroby. Vláda však stále nakupovala mnohde i nevhodné, nebo nefunkční prostředky v Číně a domácí produkce byla
opomíjena. Přitom toto mohlo být jasnou příležitostí se zbavit závislosti v těchto klíčových oblastech na státech mimo EU. Zřejmě naši politici mají jiné zájmy, než je ochrana vlastních občanů a jejich zájmů. Nicméně na jaře
chápali lidé, že epidemie je novum a odpouštěli politikům přehmaty, kterých se dopouštěli. Ovšem to, co se dělo a děje nyní při druhé vlně epidemie je neodpustitelné. Politici naprosto prokoučovali období relativního klidu hloupými proklamacemi, jak jsme zvládli epidemii Covidu-19 a že nemáme prakticky žádné nemocné. To, že nejsme naprosto připraveni na druhou vlnu, se jasně ukázalo na přelomu září a října, kdy začínala druhá vlna epidemie.
     Na místo jasných pravidel, co dělat, se objevovalo jedno chaotické rozhodnutí za druhým. Výměna ministra zdravotnictví a o 3 týdny později druhá výměna, kvůli nedodržování vlastních pravidel. Zavření škol všech
stupňů, kdy prý děti roznášely nemoc mezi pedagogy dle mého není pravda. Statistika, kdy data nám říkají, že výskyt onemocnění mezi žáky prvního stupně je pod 10 % a u žáků druhého stupně je to kolem 11 %, kdežto mezi dospělými v produktivním věku od 30 do 55 let je tento výskyt kolem 20%, hovoří o něčem jiném. To jsou data o rozložení nakažených podle věku zveřejněná Ministerstvem zdravotnictví ČR. Aby děti nakazili dospělé, pak by tento poměr musel být naprosto opačný. To naprosto nechci zlehčovat závažnost epidemie. Nicméně společenské problémy tu přetrvávají. Ačkoliv zákonný rámec podle krizového zákona hovoří jasně, že postižené skupiny musí být odškodněny, tak se vláda z tohoto snaží vymanit různými triky typu „zisk nelze započítávat do škody, protože prý není jisté, že by ho bylo dosaženo“ dále zaměňování pojmů odškodnění za „dotace“ a „peněžité pomoci“ pro nabytí dojmu, že vláda vlastně dělá laskavost, že za zavření provozoven vlastně nemůže a snaží se jen napravit škody způsobené zásahem vyšší moci, což je samozřejmě nesmysl. Epidemie nám obchody, restaurace a další služby nezavřela, to bylo krizové rozhodnutí vlády a na to máme schválený krizový zákon. To, o co se vláda pokouší, je vyvléknutí se ze zákonné povinnosti. Letošní Advent je velice nezvyklý. Chceme udělat radost svým bližním, tím, že nakupujeme dárky, ale všichni víme, že největší radost nám dělají společně strávené chvilky. Nyní můžeme navštívit své blízké v ústavech pouze sporadicky, když je to zrovna povoleno, a to je smutné.