Komolá mohyla, pravděpodobně ještě uměle navršená, byla obezděna do výše dvou metrů a nastavena 170 cm vysokým zvýšeným soklem. Přestože stavba není rozlehlá, působí značně monumentálně a v době výstavby patrně nebyla obklopena vegetací a náletovými dřevinami. Kaple byla doplněna na západní straně kazatelnou, která stála na čtyřech dřevěných sloupech. Kolem byl malý hřbitůvek, sloužící především pro okolní samoty. Loreta se brzy stala oblíbeným poutním místem, kde se pravidelně prováděly svatební obřady, pohřby a bohoslužby, neboť zde býval stálý kněz. Hlučné poutě bývaly velkou událostí, neboť se zde odehrával podzimní jarmark, který připomínal veletrh podblanického kraje. (Moudrý – Svoboda 2003). Z širokého okolí se k Loretě sjížděli trhovci na atrakce, umístěné v boudách a do stanů. Představu, jak asi vypadala zdejší pouť, si můžeme udělat při návštěvě jiného poutního místa: Klokot u Tábora, kde se tradice drží doposud. Vlašimská loretská pouť měla ještě jedno specifikum-byla proslavená svými „hrníčky“, které dávali chlapci svým milým. Vedle nejrůznějších motivů se na „kafáčcích“ objevovalo i zobrazení kaple a tak máme dokonalou představu o její podobě. Stavební analýzu provedl Jan Bukovský (2000) ve své publikaci: Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. Porovnal tak průčelí pilastrolisénového typu s podobnými stavbami v Pyšelích a v Děčíně. Je logické, že stavebníci usilovali o co nejvěrnější napodobení svých vzorů. Na Santě Case u Vlašimi připomínají edikulu pilastrové dvojice s vloženým vnitřním mezikolem. Shodně členěná věž, postavená na východní straně, je u loretánských kaplí spíše výjimkou, než pravidlem. Loreta tak dostala zděnou terasovitou podnož a výraznou zvoničku. Na terasu se vcházelo ze dvou stran po široce rozvinutém barokním obloukovém schodišti. Bukovský doplnil svoji studii o četnou fotodokumentaci, půdorys kaple a o kresbu průčelí. Vlašimská Loreta se objevuje i na početné ikonografii, zejména na pohlednicích, vydávaných od roku 1898. O účasti Bedřicha Smetany na pouti „na Loretě“ vypráví Servác Keller ve vzpomínkové knize: „Z mého dětství“. O stavbu původně pečoval administrátor, který bydlel nejprve na zámku, pravidelně sem dojížděl na koni a později jej ubytovali v domě vedle kaple. Ubytovací dům byl pro účely poutníků několikrát upraven a rozšířen. Původní podoba loretánské kaple je zachycena na mapě Vlašimi z roku 1722. Dnes je Loreta ve správě farního úřadu ve Vlašimi.
Asi 4 km od Vlašimi nad řekou Blanicí se tyčí filiální kostel Nejsvětější Trojice ve vsi Hradiště u Vlašimi. Jako farní se připomíná v letech 1359 – 1414. Signatura na původním zvonu nám udává, že tento zvon byl ulit v roce 1485. Původně gotický kostel je jednoduchá jednolodní stavba, později barokně upravená. V roce 1846 bylo původní gotické klenutí zbořeno a zbyla z něho pouze chrámová žebra. Na střeše se tyčí prkenná vížka s šindelovou cibulovitou baňkou. Kostelík stručně popsal Antonín Podlaha: „Soupis památek (1911), svazek 35 a v knize: „Posvátná místa, díl III. vikariát Vlašimský (1909). Ikonografii kostela máme až ze začátku 20. století. Povrchové sběry a archeologické studie: J. L. Píč (1911), A. Sedláček (1920), R. Turek (1952- 1970), B. Krzemieňská - T. Třeštík (1965), M. Lutovský (1986 -88), nám jednoznačně ukázaly, že tato ostrožna byla osídlena již v době mladohradišťní. V 11. a 12. století se zde nad řekou Blanicí a protékajícím potokem, rozkládalo menší hradiště, o rozměrech cca 200 x 60 x 80 metrů. Rozsah předhradí jen velmi těžko určujeme, neboť neznáme možnosti obrany-rozšiřující se a stoupající se ostrožny. Filiální gotický kostel Nejsvětější Trojice leží mimo vesnici v areálu hradiště, a tak můžeme předpokládat, že jeho románský předchůdce příslušel k hradisku. Písemné prameny k dané lokalitě pocházejí až ze sklonku 13. století a souvisí s poklesem významu hradiště. Je to doba pádu Záviše z Falkenštejna a otevřeného boje jeho přívržence Hroznaty z Úžic a jeho synů, proti králi Václavu II. a biskupu Tobiáši z Bechyně (z Benešova). Jenec, Budivoj a další Hroznatovi synové pustošili v letech 1289- 1290 biskupské statky a přepadali Tobiášovy poddané. Z písemných pramenů se dozvídáme, že i přes královo varování, nadále přepadali biskupské statky. Podobu a rozlohu opevnění neznáme, ale můžeme předpokládat, že na konci 13. století zde stál románský kostel a dobře opevněná tvrz, či dvorec. Současné poznatky kladou „Hroznatovo hradiště“ spíše na pravobřežní lokalitu řeky Sázavy, do okolí Mrchjed = oblast středního Posázaví (Vaněk 2000). Sídlo u Vlašimi by zde stálo zcela osamoceně, neboť většinu držav měl Hroznata v okolí Úžic. Pro umístění do Posázaví hovoří fakt, že Tobiáš dostal, jako válečnou náhradu-rozsáhlé území kolem Úžic a Rataj. Další písemnou zmínku máme až z počátku 15. století („vila Hradisko“) a v polovině 16. století se zde nalézá již pustá ves. Hradiště s okolními osadami mohlo mít přímou vazbu na hradiště ve Lštění, kterému patrně organizačně ve svých počátcích mohlo podléhat. Otázkou zůstává, zda „služebné osady“ v okolí Vlašimi příslušely k zdejšímu Hradišti nebo k Hrádku, ležícímu severně 6 km od Vlašimi (Kubát- Slepička 1969)? Opevněný areál na benešovském Karlově přestal brzy plnit svoji obrannou funkci, a proto si Tobiáš z Bechyně staví sedmivěžovou pevnost kastellového tytu, nedaleko Benešova. Patrně již od svého počátku neslo název „ Konopišť = Konopiště. V té době Tobiáš čelí atakům ze strany Hroznaty z Úžic a jeho synů. Hradiště u Vlašimi ztrácí svůj vojenský a strategický význam. Postupně se mění ve zříceninu. V souvislosti s rozšiřující se kolonizací nebylo již nutné střežit severojižní dálkovou stezku (Vitorazskou), vedoucí podél řeky Blanice a směřující středním Posázavím, kolem Českého Šternberka, až ke Kouřimi.
Severovýchodně od Vlašimi (3 km) stávala na pravém břehu řeky Blanice stejnojmenná tvrz. Po zániku tvrze byl dvůr a mlýn nazýván „Blanice“. Prvá zpráva pochází z roku 1370, kdy se zde uvádí Vilém z Blanice, který je zmiňován až roku 1395. Do vladyckého rodu Blanických z Blanice patřil i Markvart (1412 -1419) a Jan (1483). Blaničtí sídlo později opustili a v roce 1584 vymírají Vilémem na Cerhýnkách. Statek a tvrz byly připojeny k Vlašimi a roku 1533 se uvádí jako pusté.
Do nejznámějšího poutního místa „Hrádek“,v povodí Blanice , se vypravíme v další samostatné kapitole.
Mgr. Jan Heřman
janherman24@seznam.cz
Výběr z literatury:
Bukovský, J. 2000: Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. Libri. Praha.
Lutovský, M. 1988: Hradiště u Vlašimi ve světle dalšího arch. materiálu. SVPP 29. Benešov.
Procházka, F. 2005: Loretánský mariánský kult na Vlašimsku. Pod Blaníkem IX. /3. Vlašim.
Heřman, J. 2012: Z ikonografie Podblanicka. V tisku.
