Historie

Prolog

Na počátku bylo slovo. Praví se v jedné velmi moudré knize. Tak to skutečně bývalo. Že slovo něco platilo. Že stačilo pouhé slovo a nebylo nutno nic stvrzovat písemnými smlouvami. Dnes již často nepěkně zavádějícími. A zavánějícími. Slovo. Panovník dal slovo a to bylo svaté. A jeho vazal dal slovo a to platilo. Proto je tak málo písemných dokladů z rané historie našeho státu. Stačilo slovo. A čin. Za dobrý či moudrý čin dostal panovníkův poddaný jeho slovo. A stal se elitou kmene. Elitou národa. Členem panovníkovi družiny a zakladatelem výjimečného rodu. A jeho příslušníci se stali pány. Šlechtici. A dali na to slovo. A svým slovem dál šířili ideje. A svým slovem zakládali bohatství a prosperitu kraje. Svým slovem zakládali duchovní stánky, sídla a obce. Něco, co přetrvalo staletí a je tu stále.

Povězme si něco o jednom významném rodu, jenž stál nejen u zrodu města Benešova, ale ve své době i na přídi korábu českého státu, brázdícího bouřlivé vody středověké Evropy.

Původ rodu

Benešovici, Benešovci či Benešovicové byli starodávný českomoravský šlechtický rod, jenž měl v erbu stříbrnou zavinutou střelu (tzv. odřivous) na červeném podkladu. Část historiků má za to, že prapředek těchto pánů pocházel z polského rodu Odrowaz (Odřivous), jenž měl stejný erb. První zmínky o rodu Benešoviců pocházejí z Opavska na Moravě, jež náleží do povodí řeky Odry a zdá se, že k jejich předkům náležel Drslav, syn Benešův, jenž roku 1062 směnil některé statky na Opavsku. Kolem roku 1088 je též zmiňován Beneš (Benedikt), probošt vyšehradský.

Erb

Zavinutá střela, jíž měli Benešovici ve znaku patří mezi nejstarší erbovní znamení v české, moravské, slezské i polské heraldice. Výklad jeho původu je různý, hovoří se o tom, že se jednalo o šíp s kusem látky namočené do smoly, který se používal k zapalování střech. Jinou variantou je legenda o zápasníkovi, jenž svému obrovitému soku vytrhl knír a nabodl jej na šíp jako důkaz svého vítězství.

Lokality

Benešovici drželi hojné statky zejména v okolí Benešova v Čechách, ale vlastnili též velké majetky na Opavsku i jinde na Moravě a všude zakládali osady zvané Benešov (popříp. Benešovice). Jejich hlavním sídlem byl středočeský Benešov, jemuž vládli z opevněného sídla na vrchu Karlov až do konce 13. století, kdy založili nedaleko Benešova ve své době nevídanou a pozoruhodnou sedmivěžatou nedobytnou pevnost Konopiště a od roku 1318 se začali zvát pány „z Konopiště“.

Benešovický rodový kronikář Benessius (Beneš) minorita kolem roku 1361 zapsal ve své kronice dle F. Palackého tento text: „Probošt pražský pan Tobiáš shromáždil léta páně 1257 tělesné pozůstatky svých předků a pochoval je uprostřed kostela v Benešově do hrobky, v níž uložil jakožto nejstaršího předka pana Benedikta, probošta vyšehradského a kancléře království českého, jenž žil kolem roku 1088...“

Příslušníci rodu

První známý praotec Beneš z Benešova měl být údajně roku 1162 účasten dobývání Milána a přivézt odtud coby kořist bibli a krásný passionál a tyto věnovat kostelu v Benešově. Podle soudobých pramenů se však nikdo takový tohoto tažení nezúčastnil.

Beneš z Benešova (naposledy uváděný v letech 1219 - 22) měl šest synů. Prvním byl Vok z Benešova, člen družiny moravského markraběte Přemysla a moravský podkomoří, druhým Ondřej, třetím Tobiáš (Dobeš), probošt staroboleslavské a pražské kapituly, jenž založil roku 1247 benešovský minoritský klášter, čtvrtý syn byl Matouš, zakladatel rodu pánů z Dubé (podle hradu Dubá, poblíž Hvězdonic u řeky Sázavy), pátý byl Drslav, praotec pánů z Bechyně a šestý syn byl Ruprecht, opat hradištského kláštera.

Vok z Benešova měl pravděpodobně synů osm. Nejstarší byl Beneš ze Cvilína, podkomoří olomoucký, komorník moravský a purkrabí znojemský. Dalšími byli Tobiáš z Bechyně (zvaný též z Benešova), pražský biskup v letech 1278 - 96 a majitel Benešova, Milota z Dědic, zemský hejtman ve Štýrsku, jenž po Tobiášovi roku 1296 Benešov zdědil, Vok z Kravař, Zbyslav ze Štráleka, Jan z Bučovic, Ondřej z Tvorkova a předčasně zemřelý Robert.

Rozrod Benešoviců

K rozrodu šlechtického rodu Benešoviců začalo docházet již ve druhé polovině 13. století a tento trend pokračoval i ve století následujícím. Rod se postupně rozdělil na pány z Benešova (později z Konopiště), z Dubé, z Kravař, z Bechyně, z Dědic, z Tvorkova, ze Cvilína, ze Štráleka, z Doubravice, z Bránice, z Bohuslavic, z Plumlova, Sedlnické z Choltic a další.

Páni z Kravař, z Plumlova, ze Štráleka a z Doubravice poté prosluli na Moravě jakožto čacké a bohatýrské rody.

V Čechách je možno uvažovat (ovšem bez doložení) o spojitosti rodu Benešoviců např. u Voka z Kopidlna, Hrochů z Mezilesic (Pěšic), Střelů z Výklek či dokonce u slavnéhoTomáše ze Štítného.

Posledními přímými potomky hlavní linie Benešoviců byli bratři Tobiáš a Beneš, synové Miloty z Dědic a synovci biskupa Tobiáše z Bechyně.

Zánik rodu

Mocný a starodávný českomoravský šlechtický rod Benešoviců vymřel v roce 1327 po meči a jeho veškeré statky přešly na Zdeslava ze Šternberka, jenž se do tohoto rodu přiženil. Hrad Konopiště, město Benešov a osm dalších osad se tak staly na 250 let vlastnictvím rodu Šternberků, který propůjčil benešovskému městskému znaku svou zlatou osmicípou hvězdu v modrém poli.

Epilog

Vymřením Benešoviců zanikl jeden z českých středověkých šlechtických rodů, jehož příslušníci se po několik staletí pohybovali v centru přemyslovské politiky a ať již jako světští či duchovní činitelé stáli vždy v blízkosti českého panovníka. Bez nadsázky je možno říci, že rod Benešoviců po celou dobu své existence patřil k výkvětu gotické epochy v době vlády posledních Přemyslovců a zejména krále Přemysla Otakara II., kdy český stát zastával post evropské velmoci.

-sj-

Historie

Výročí dne 3. dubna

Životní styl

3.dubna má svátek Richard

Spolky

Léto mezi zvířátky.